Ještě jedna věc je na pádech fakt zajímavá. A kupodivu se o ní v žádných učebnicích nebo atlasech nedočtete. Soukromě jí říkám dojezd, veřejně jde o propriocepční variaci na dlouhý vedení. 🙂 Totiž – člověk s obrnou upadne, vstane, poskládá se, metelesku blesku, cajk. A ejhle, za hodinu, za dvě, za tři se najednou nezvládne pohnout, tělo se mu rozklepe, rozbolí, zatuhne, drží pohromadě srstí a horko

Když člověk spadne, má to nejhorší za sebou. Rozprskne se, potluče, už to může být jen lepší. Nebo ne? Časy, kdy vás kolemjdoucí s odporem překročili nebo si špitali cosi o nadměrném požití alkoholu, už jsou pryč. Myslím. Doufám. Teď se seběhnou, debatujou, mají čtvero zdravých končetin, dvojnásobek telefonů a foťáků a nebojej se je použít. 🙂 Obvykle je jeden rozpláclej, jeden zdvihač, jeden dobíhač a pomahač, jeden

Zápis zněl jasně – rozcvičit ženu s kulhavou nohou. 🙂 V úterý a ve středu, dva nejvíc ledový dny posledních let. Zvažuju rolbu, auto, cepín a mačky, případně povolat odborný ansámbl k sobě domů. Víc rozumná než romantická nakonec vypnu Zárybnickou, zavřu diář i peněženku, zaleju meduňku a domluvím si průvodce. Jenže Costner na venkov nemůže, střežit začne až ve městě. Bodejť. Na bus se obouvám o půl

Podjela mu noha, zavrávoral, kecnul si na zadek a převrátil se na záda. Áááááá. Já se zdrcla, jen na to koukám, on se vmžiku v obráceném sledu zhoupnul, postavil a pokračoval, jako by se nechumelilo. Tohle já nikdy umět nebudu, přitom on se ani neoprášil. „Jsi v pohodě?“ kviknu víc ustaraně, než se sluší. „Sim tě, to nic nebylo, neboj.“ Bojím. Bojím se všeho, co souvisí

Po minulém kaskadérském sloupku jsem chtěla sepsat, jak nám vlastně po pádu je. Chápejte, ležet rozcapení někde, kde se obvykle nehajá, a ještě tak nějak naruby, to není zrovna ažur. Jenže předtím si bude třeba posvítit na to, jak moc se obrna kamarádí s prostorem. Totiž – vůbec. 🙂 (Teď bych klidně mohla skončit a nechat kolegy žasnout nad mou náhlou schopností psát stručně. 🙂 )

Jedna věc mě asi nikdy nepřestane udivovat. Proč tenhle svět tolik bazíruje na tom, aby člověk s fyzickým postižením zvládnul hlavně stát a chodit. Mnohem důležitější totiž přece je naučit ho padat. V letu vzduchem nebo vleže stráví beztak spoustu času. Dobře sebou fláknout, moc se nepomuchlat, nestydět se a zvládnout se o sebe potom postarat, to je v životě perplexáka dovednost k nezaplacení. Popravdě nechápu, že z většiny z nás

Zdrobněliny taky nemusím, jenže „cesty a rutiny“ zní spíš jako název cestopisu nebo pornofilmu. 🙂 Půjde o pohyb, ale ne prstem po mapě nebo po mase, ale pohyb perplexáka odněkud a hlavně někam. Jo, tak tím jsem úvod zásadně vylepšila. 🙂 Dneska o tom, jak to, že se člověk s dětskou mozkovou obrnou vůbec může hejbat a koho nebo co k tomu potřebuje. Předně – výraz „hejbat“

Navrhuju v novém roce začít odspoda, ale přízemní rozhodně nebudem. 🙂  Povíme si něco o tom, jaký to vlastně je vzpřímeně stát. Nebo aspoň stát, ať nejsem tak náročná. Fakt je, že kdo má dětskou mozkovou obrnu a zatím stojí, ten se určitě brzy skácí a víc nebo míň úhledně si lehne. Většinou nechtíc, pokud zrovna neprodává žíněnky nebo karton pro kaskadéry. Stát s touhle diagnózou je

V minulém sloupku jsme mluvili o tom, jak těžké je přijmout handicap jako takový. Bez roztleskávání, trumfování nebo dávání postižení do divných souvislostí, které dělají z člověka s diagnózou plyšáka, rozesmáté tele, nebo bojovníka. V podtextu toho všeho jako by bylo: „Promiňte, že jsem mezi vámi, ale nebojte, já jsem úžasnej, schopnej a naprosto samostatnej, vlastně o mně vůbec nebudete vědět“. Tomu věří on i vy, ovšem hned poté

Vycházím z baráku a míjí mě holčička s maminkou. Hlasitě se dožaduje vysvětlení, proč ta paní chodí takhle a opakovaně se otáčí. Maminka se ji snaží umravnit a odvléct pryč. Nasadím turborychlost, doženu je a povídám: „Chodím takhle, protože jsem se tak narodila. Neumím to jinak.“ Holčička zamrká. „Bolí tě to?“ „No, někdy jo.“ Vtom do toho vstoupí maminka a nacpe do konverzace várku slunečního svitu: „Neboj,