Žena

Dojezdy pro hvězdy #perplexveměstě

Ještě jedna věc je na pádech fakt zajímavá. A kupodivu se o ní v žádných učebnicích nebo atlasech nedočtete. Soukromě jí říkám dojezd, veřejně jde o propriocepční variaci na dlouhý vedení. 🙂 Totiž – člověk s obrnou upadne, vstane, poskládá se, metelesku blesku, cajk. A ejhle, za hodinu, za dvě, za tři se najednou nezvládne pohnout, tělo se mu rozklepe, rozbolí, zatuhne, drží pohromadě srstí a horko

Více »
Pomocná ruka

Chvála zdvihačům #perplexveměstě

Když člověk spadne, má to nejhorší za sebou. Rozprskne se, potluče, už to může být jen lepší. Nebo ne? Časy, kdy vás kolemjdoucí s odporem překročili nebo si špitali cosi o nadměrném požití alkoholu, už jsou pryč. Myslím. Doufám. Teď se seběhnou, debatujou, mají čtvero zdravých končetin, dvojnásobek telefonů a foťáků a nebojej se je použít. 🙂 Obvykle je jeden rozpláclej, jeden zdvihač, jeden dobíhač a pomahač, jeden

Více »
Kevin Costner

Čtyři (z tanku) a pes #perplexveměstě

Zápis zněl jasně – rozcvičit ženu s kulhavou nohou. 🙂 V úterý a ve středu, dva nejvíc ledový dny posledních let. Zvažuju rolbu, auto, cepín a mačky, případně povolat odborný ansámbl k sobě domů. Víc rozumná než romantická nakonec vypnu Zárybnickou, zavřu diář i peněženku, zaleju meduňku a domluvím si průvodce. Jenže Costner na venkov nemůže, střežit začne až ve městě. Bodejť. Na bus se obouvám o půl

Více »
Žena na zemi

Vozembouch puzzle #perplexveměstě

Podjela mu noha, zavrávoral, kecnul si na zadek a převrátil se na záda. Áááááá. Já se zdrcla, jen na to koukám, on se vmžiku v obráceném sledu zhoupnul, postavil a pokračoval, jako by se nechumelilo. Tohle já nikdy umět nebudu, přitom on se ani neoprášil. „Jsi v pohodě?“ kviknu víc ustaraně, než se sluší. „Sim tě, to nic nebylo, neboj.“ Bojím. Bojím se všeho, co souvisí

Více »
Překonávání překážek

Hry bez hranic #perplexveměstě

Po minulém kaskadérském sloupku jsem chtěla sepsat, jak nám vlastně po pádu je. Chápejte, ležet rozcapení někde, kde se obvykle nehajá, a ještě tak nějak naruby, to není zrovna ažur. Jenže předtím si bude třeba posvítit na to, jak moc se obrna kamarádí s prostorem. Totiž – vůbec. 🙂 (Teď bych klidně mohla skončit a nechat kolegy žasnout nad mou náhlou schopností psát stručně. 🙂 )

Více »
Kaskadér

Kaskadérskej #perplexveměstě

Jedna věc mě asi nikdy nepřestane udivovat. Proč tenhle svět tolik bazíruje na tom, aby člověk s fyzickým postižením zvládnul hlavně stát a chodit. Mnohem důležitější totiž přece je naučit ho padat. V letu vzduchem nebo vleže stráví beztak spoustu času. Dobře sebou fláknout, moc se nepomuchlat, nestydět se a zvládnout se o sebe potom postarat, to je v životě perplexáka dovednost k nezaplacení. Popravdě nechápu, že z většiny z nás

Více »
Chlapec

Cestičky a rutinky #perplexveměstě

Zdrobněliny taky nemusím, jenže „cesty a rutiny“ zní spíš jako název cestopisu nebo pornofilmu. 🙂 Půjde o pohyb, ale ne prstem po mapě nebo po mase, ale pohyb perplexáka odněkud a hlavně někam. Jo, tak tím jsem úvod zásadně vylepšila. 🙂 Dneska o tom, jak to, že se člověk s dětskou mozkovou obrnou vůbec může hejbat a koho nebo co k tomu potřebuje. Předně – výraz „hejbat“

Více »

Otázka postoje #perplexveměstě

Navrhuju v novém roce začít odspoda, ale přízemní rozhodně nebudem. 🙂  Povíme si něco o tom, jaký to vlastně je vzpřímeně stát. Nebo aspoň stát, ať nejsem tak náročná. Fakt je, že kdo má dětskou mozkovou obrnu a zatím stojí, ten se určitě brzy skácí a víc nebo míň úhledně si lehne. Většinou nechtíc, pokud zrovna neprodává žíněnky nebo karton pro kaskadéry. Stát s touhle diagnózou je

Více »
Gesto rukou

Věčně vděčně? #perplexveměstě

V minulém sloupku jsme mluvili o tom, jak těžké je přijmout handicap jako takový. Bez roztleskávání, trumfování nebo dávání postižení do divných souvislostí, které dělají z člověka s diagnózou plyšáka, rozesmáté tele, nebo bojovníka. V podtextu toho všeho jako by bylo: „Promiňte, že jsem mezi vámi, ale nebojte, já jsem úžasnej, schopnej a naprosto samostatnej, vlastně o mně vůbec nebudete vědět“. Tomu věří on i vy, ovšem hned poté

Více »
Dívka s kartami

Sloupek pro pokročilé #perplexveměstě

Vycházím z baráku a míjí mě holčička s maminkou. Hlasitě se dožaduje vysvětlení, proč ta paní chodí takhle a opakovaně se otáčí. Maminka se ji snaží umravnit a odvléct pryč. Nasadím turborychlost, doženu je a povídám: „Chodím takhle, protože jsem se tak narodila. Neumím to jinak.“ Holčička zamrká. „Bolí tě to?“ „No, někdy jo.“ Vtom do toho vstoupí maminka a nacpe do konverzace várku slunečního svitu: „Neboj,

Více »