Minule jsme spolu zkoušeli rozluštit záhadu břemene v rukách líznutých obrnou. Dnes se zvenku přesuneme dovnitř. Při péči o sebe nebo o domácnost jak na potvoru obvykle obě ruce potřebujeme. A co na to Češi? Zavile si myslí, že tyhle úkony pro člověka s diagnózou obstarává přece někdo jinej (rodič, partner, dítě, soused, lokaj, domovník, služka), kdo se do toho pouští buď z lásky, z povinnosti, nebo za prachy.
Do cukrárny vejde jako někdo, kdo normálně kulhá. Ven vychází po kouskách. Nejprve vytrčí ruku s kelímkem svíraným tak mocně, že to zavání novou baristickou technikou. Následují blíže nespecifikované části těla (například bok opřenej o skleněnou výplň dveří nebo zadek s obtisklou omítkou) a nepřirozeně vysoko zvednutá noha překračující půlcentimetrový práh. Přihlížející děti tleskají zdařilé imitaci plameňáka, ona však vytřeštěně zírá před sebe a celou svou bytost
Mně taky někdo ublížil, zkoušel mě přeprat, osahávat, svlíknout a taky jsem se milovala nebo tak něco proti své vůli. Pokud můžu soudit, takhle to má hodně dívek a žen, ale nemluví o tom. S kým totiž? A jak přesně? Proč nám ten, kdo to viděl a byl u toho, nějak nepomohl? A kde začíná a končí naše holčičí vina nebo spíš náš podíl na tom
Často tu cupuju věci, co nefungujou, a mohly by. Ale jen někdy zachytím, co mě dojme. Ne že by se mi to nestávalo. Jenže zapsaný na papíře mi to zní moc pateticky, mentorsky nebo suchopárně. Nebo neumím psát. Ale zkouším to. Znáte takový ty dny, kdy nenáladou seřvete i kefír v lednici? Tak takovej den to byl. Vedro, dusno, venku i ve mně. Potřebovala jsem vypadnout
Šinu si to polem nepolem a docela se těším na další lavičku. Sedí na ní ty dvě, ale místo tam ještě je. Mají takovej ten blaženej výraz bez příčiny a prohlížejí si mě rentgenovýma očima. Tenhle druh měsíčku na hnoji ve mně vzbuzuje před kafem nedůvěru, při kafi ostražitost a po kafi agresi. A co teprv bez kafe! Risknu to, vypadaj, že se chtěj jen
Být ve středu je prý zcela zásadní i ve čtvrtek, v pátek a vůbec celý týden. 🙂 Na tom něco je, ale jako člověk s postižením se ke vnitřku neprokoušu. Civilizace se až hystericky soustředí na periferii, tedy jestli máme v cajku mozek a smysly, jestli stojíme, případně chodíme, ale zbytek těla jaksi ignoruje. Proč? Co je tak choulostivýho třeba na břiše, zádech, krku nebo zadku? Copak nejsou
Rychlejší než myšlenka. V setině vteřiny. Takhle blesková je u DMO reakce na téměř jakýkoliv silnější podnět. Přičemž o tom, co je silnější, nerozhodujete vy, bolest ani zkušenost, ale vaše diagnóza. Bez ohledu na to, co chcete nebo fakticky můžete vy. Vždycky. A ještě nepřímo úměrně vaší kondičce, rychlosti a času. Vypadá to jako nevinné tvrzení, je to nevinné tvrzení, ale v praxi se vůbec nebere v potaz.
Už je to pár let, co jsem s kamarádkou odjela na muzikál do Berlína. Procházely jsme se ulicemi, já kymácející se a bez rovnováhy, ona s berlema a pro rychlejší přesuny na vozíku. Sem tam nám někdo podržel dveře, popřál hezký večer nebo se ujistil, jestli nepotřebujeme pomoct. A při tom všem se nám dívali do očí. Ne stranou, na nohy, na boty, na berle, ale do očí. Možná
Poslední dobou frčím v seznamech. Na kousky papíru si píšu, co je ještě třeba udělat a odškrtávám si to barevnýma fixama. Pohled na zbarvenou stránku mi snižuje tlak a zvyšuje chuť na sladký, ale jenom do doby, než zjistím, že ve vzduchu, za rohem, na netu čeká další várka. Jako ta hra, ve které se kamínky poskládané do jedné řady sice s velkou pompou rozprsknou a zmizí, ale na
S postižením je prý třeba bojovat. Se říká ve veřejném a mediálním prostoru. Dobře to vypadá a přinese to patřičný zájem, lajky a odezvu. Napadlo vás ale někdy, jak hloupé, prázdné a krutě zjednodušující tyhle proklamace vlastně jsou? Předně dovolte otázku – s kým nebo čím mám bojovat? A o co? A můžu s tím někdy přestat? Mám bojovat sama se sebou, s bolestmi, se spasmem, se ztrátou rovnováhy,
