V minulém sloupku jsem si vzala na paškál otázky kolem práce a přístup k zaměstnávání lidí s postižením vůbec. Dneska to ještě trošku rozvedu. Diagnózu mám odmalička a je na mně vidět. Pořád je tu zoufale moc lidí, co si myslí, že když nemáte rovnováhu, sami nejste rovnovážní. Nestojíte na vlastních nohách, nepotřebujete žít běžný život a hlavně vám to zrovna moc nemyslí. Přece se o vás někdo
Předvolební nálada plná hesel a průzkumů mi připomněla dotazník, co zkoumal přístup zaměstnanců a zaměstnavatelů k lidem s handicapem. A dobře mi z něj fakt nebylo. O to víc, že si agentury kolikrát myslí, jaké tím vlastně konají dobro, protože zkoumají naladění a přístupnost ve společnosti, připravují si půdu a otevírají lidem hlavy. Houby. Snaha se sice cení, ale když je dělaná takhle, původní dobře míněnej záměr z ní vyšumí.
Vejdu do předsíně, rozhlídnu se a vestoje na plameňáka si zkouším sundat boty. Hostitele to zmate, protože v ostrém úhlu setrvávám příliš dlouho. Talíř s koláčem umístím neplánovaně na zem hned vedle rukojeti deštníku, takže není jasný, jestli hodlám cvičit, modlit se, nebo něco fotit. Abych se cítila domácky, položí vedle mě pantofle a crocsky. Já nic. Potřebuju chodit v ponožkách, protože mi otevřené erární boty na
Nakupovat je někdy zbytečně výzva. Přitom by kolikrát stačilo udělat prostor, zpomalit nebo zákazníka prachobyčejně obsloužit a všímat si ho. Bizár první. Vchází do obchodu. Teda vchází. Spíš tam vpadne, protože ve dveřích je práh, schod a jediné, čeho se dá chytit, je prosklená vitrína. Auvajs. Balanční cvičení ale nikdo neocení, s nedočkavci za zády a neurotiky na zádech musí rychle diktovat, co si dá. Následuje
Zapíchnu se u eskalátorů, narovnám respirátor, vlasy, ramena a záda. Ověřím si, že nemám něco na obličeji nebo na šatech. Kolem mě protejká celkem dost netečných a spěchajících cestujících. Usměju se, nakročím do davu, naladím hlasivky. Lidi kolem mě dělají obloučky a koukají sterilně dopředu. Nejsem zloděj, žebrák ani špína, ale během vteřiny si tak připadám. Nádech, výdech. Musím vyřadit všechny, co se sami šourají a
Miluju sport, protože mě fascinuje dynamika lidského těla, ladnost, obratnost a rychlost. Dynamika cizího lidského těla, to je snad jasný. Vlastní umím rozhejbat sice velmi slušně, ale obávám se, že na to jsou všechny disciplíny a kategorie krátký. Nikdy mě nepřestane udivovat, že se někdo dokáže vybičovat tak, že ustojí tlak, hlavu, nervy i náčiní na uzdě a při akci působí, že vůbec, ale ani trošičku netrénoval
Celoživotní chronická diagnóza může v životě napáchat leccos. V mém případě se ale obrně povedl husarskej kousek. Skoro mi ze života vymazala slovo nechci a navrch z něj obrala libové maso. Zůstal jen divný zvuk a kůstka, kterou kdekdo mrskne bez užitku stranou, zatímco mně přizná maximálně mastné prsty. Abyste rozuměli. Dětská mozková obrna coby postižení centrální nervové soustavy si všechno, co se člověku děje, filtruje po svém.
„Nemá to chybu,“ napsal mi a já se z toho tetelím už pár dní. Panuje taková představa, že psát může úplně každej a že stačí mít nápad, slinu, noťas nebo tužku. Hádat se nebudu, ale ono je psát a psát. Já začala psát, protože mám pocit, že tak můžu věci aspoň trochu ovlivnit. Srovnám si je v hlavě, předám dál, rozesměju vás a přiměju k zamyšlení. Jasně, taky
Vracím se od kamarádky a jdu kolem domu, kde si na balkoně hrajou dva tak devítiletí kluci. Zmerčí mě, vykloní se a navzájem si řeknou: „Dívej, jak ta paní divně chodí!“ – „No jo, postižená!“ Přečtěte si to ještě jednou. A znova. Tohle je totiž něco, co si člověk s diagnózou nedobrovolně vylosuje na celej život. Komentáře. Je sice moc hezký, že se pak jinde dozvíte, že
Nesnáším balení. A jsem si naprosto jistá, že balení nesnáší mě. Začíná to nevinně. Mám totiž jeden celej den (a noc), abych na výlet připravila sebe i bagáž. 8:31 U kávy dávám nabít epilátor a kritickým okem zkontroluju stav těla a bytu. Byt vede. 9:02 Píšu si seznam. Jsou na něm položky jako „vypnout zásuvky“, „pořádně zavřít okna“ nebo „nezapomenout doklady a nabíječku“. 10:15 Druhý
