Poslední dobou si v životě připadám jako součástka. Když mě někdo potřebuje, vytáhne mě, přeleští a použije. A já neprotestuju, protože pomoc a vytváření harmonie miluju
V minulém sloupku jsem si vzala na paškál otázky kolem práce a přístup k zaměstnávání lidí s postižením vůbec. Dneska to ještě trošku rozvedu. Diagnózu mám odmalička a
Předvolební nálada plná hesel a průzkumů mi připomněla dotazník, co zkoumal přístup zaměstnanců a zaměstnavatelů k lidem s handicapem. A dobře mi z něj fakt nebylo. O to víc,
Vejdu do předsíně, rozhlídnu se a vestoje na plameňáka si zkouším sundat boty. Hostitele to zmate, protože v ostrém úhlu setrvávám příliš dlouho. Talíř s koláčem umístím
Nakupovat je někdy zbytečně výzva. Přitom by kolikrát stačilo udělat prostor, zpomalit nebo zákazníka prachobyčejně obsloužit a všímat si ho. Bizár první. Vchází do obchodu.
Zapíchnu se u eskalátorů, narovnám respirátor, vlasy, ramena a záda. Ověřím si, že nemám něco na obličeji nebo na šatech. Kolem mě protejká celkem dost netečných
Miluju sport, protože mě fascinuje dynamika lidského těla, ladnost, obratnost a rychlost. Dynamika cizího lidského těla, to je snad jasný. Vlastní umím rozhejbat sice velmi slušně,
Celoživotní chronická diagnóza může v životě napáchat leccos. V mém případě se ale obrně povedl husarskej kousek. Skoro mi ze života vymazala slovo nechci a navrch z něj
„Nemá to chybu,“ napsal mi a já se z toho tetelím už pár dní. Panuje taková představa, že psát může úplně každej a že stačí mít
Vracím se od kamarádky a jdu kolem domu, kde si na balkoně hrajou dva tak devítiletí kluci. Zmerčí mě, vykloní se a navzájem si řeknou: „Dívej,
