I dneska rozcupujeme pár nesmyslů, co se říkají s takovou samozřejmostí, až z toho mrazí.

Jejich revírem je dálnice, jejich tempo je vražedné. Moje taky. Na orbitreku funím přes čtyřicet minut. Flekatějí mi nohy a i v rytmu zkouším podsadit pánev,

V minulém sloupku jsme mluvili o tom, jak těžké je přijmout handicap jako takový. Bez roztleskávání, trumfování nebo dávání postižení do divných souvislostí, které dělají z člověka

Chápu to tak, že blbě chodit není žádný terno, ale bejt šeredná je fakt průser. Ujetý, ale přesně to vystihuje, na čem ve skutečnosti lidu

O tom, že na krajíčku nemusíme mít jenom slzy, se nemluví. Nikde. Vyměšuje zásadně pes nebo kočka, případně dítko, co si za mohutného potlesku prvně

Když člověk spadne, má to nejhorší za sebou. Rozprskne se, potluče, už to může být jen lepší. Nebo ne? Časy, kdy vás kolemjdoucí s odporem překročili

Scvrklo se mi oko. Do háje. Zírám do zrcadla a přemejšlím, jak si pomoct. Nakonec se odploužím do postele, otevřu okno, zahrabu se pod peřinu

Nechápu, že lidi s dětskou mozkovou obrnou nejsou hvězdami Hollywoodu. Vystřihnu nádhernej kaskadérskej kousek, stačí si jít do kuchyně pro čaj a překračovat spadlou lžičku. Pro

Nesnáším, když mezi námi musím dělat lajnu. Jenže v téhle zemi nikdo nepočítá s tím, že to malé postižené robátko jednou vyroste. Všichni se logicky snaží z dítěte

Jedna věc mě asi nikdy nepřestane udivovat. Proč tenhle svět tolik bazíruje na tom, aby člověk s fyzickým postižením zvládnul hlavně stát a chodit. Mnohem důležitější