Spanilá jízda nesmyslnými hláškami spojenými s časem lidí s handicapem pokračuje. Oč obyčejnější věty to jsou, o to větší rána na solar. Vím, že argumentovat zdravotním stavem je vošajstlich, ale spoléhat se na empatii, zkušenost nebo aspoň představivost zjevně nestačí.

Nepřestává mě fascinovat, kolik nesmyslů koluje kolem času lidí s handicapem. Náš čas nemá žádnou hodnotu, protože se nepočítá s tím, že vůbec něco děláme a

Všimněte se, jak moc nabobtnal na významu čas. Stihnout co nejvíc a být imrvére ve smyku je neskonale in, stejně jako honit resty na nemocenské,

Představte si, že patříte někam, kde nestačí, jací jste. Víte, že máte potíže, vidíte je, cítíte je, zažíváte je, ale nemůžete se k nim postavit

Už mi zase lezou oči z důlků. Je to všude. Pro handicapované a seniory, pro důchodce a lidi s postižením, pro držitele průkazu ZTP a ZTP/P a

Skroluju jak šílená.  Za každou větou je mezera, asi abych se stihla zamyslet, a smajlíci, aby to nepůsobilo filozoficky. I tak je poslání zjevný: ukázat

Vyhazuju baterky a zdechlou nabíječku a hele ho! Na kontíku je jeho fotka, že prej za kilo odpadu půjde kačka jistý organizaci. Sice to už

„Vy máte obrnu?“ Zjevně ho to rozrušilo. „A to vás to lízlo tak málo?“ Ehe. Jsme si kvit. Teď rozrušil on mě.  Jenže kopnout ho

Po zádech mi tečou čůrky potu, zas nevím, kudy kam.  „Musíš do dvojky.“ To se u rozcestníku, kde je -2,-1, 0 a 1 řekne snadno,

Na šikmých prudkých schodech jsem se pro sichr drapla zábradlí oběma rukama. Jít takhle bokem je všechno, jen ne přehlédnutelný. Stáli dole v hloučku, povídali si,