V posledním týdnu se mi díky pár internetovým diskusím o autobusech málem i zdá. Napsala jsem článek a pak reakci k sobě na sítě, přátelé na zdi tedy prominou

Tak jsem si přečetla článek od pana kardinála. A pak znova a znova a znova.  Považuju se za velmi gramotnou, se schopností se v psaném slově velmi rychle orientovat,

„Ale vy jste přirozeně krásná, ani vrásky nemáte, takže jen maličko omladíme…” Několik rychlých tahů tužkou udělá z původně vcelku důstojné paní něco mezi atlasem a klaunem.

Nemáte pocit, že názoru se připisuje až moc velká důležitost? Z názoru se stala veřejně vyžadovaná komodita, v podstatě povinnost a taky omluvenka pro hulvátství.  Přála bych si

Zatím tu stojíme tři a očekává se, že se představíme. Ona má manžela, děti, titul, praxi, totéž on. A já? Já jsem teda kdo? Jak se mám představit, jaké oslovení, ocenění, výsledek, číslici nebo vlastnost si mám vybrat, abych byla patřičně zajímavá? Proč mám vůbec vykládat, kam jsem chodila na školu, do práce nebo s kým žiju, aby si mě okolí nějak zařadilo a vzalo na vědomí?

Nemůžu uvěřit, že už je to tolik let. 

Proteču pokladnou, cestou do šaten stejně netrefím správnej směr. Při převlékání se zamotám do ramínek od plavek, čímž nabídnu kouzelnej výhled na dámu s nahým vším, ručníkem u kotníků a černou koulí látky mezi hlavou a ramenem. Střihnu si dvakrát makarenu a zkouším dát ruce a trup tam, kde mají být, jenže ono to jaksi pruží. Abych se nezdržovala, jsem celou dobu obutá, což si ale tělo vyloží tak, že už se jde, takže při tom bezděky dělám úkroky do stran. Působím jako cvičenka, co neví, jestli zůstat ve skříňce, nebo tančit mazurku. A když už si zvyknu na těžiště, dám ruce dolů a všechno je jinak.

Je to pořád dokola. Někam přijdu, interiér jako ze škatulky, novej, vymazlenej, naleštěnej, podlaha jako sklo, stěny hladké bez jediného rušivého elementu. A to je průšvih.

Po sloupku o designu a bariérách mi pípla zpráva. „Piš na tohle téma častěji, o tom by se mělo vědět.“ Mělo, ale neví. Nebo spíš nechce vědět. Tomu nerozumím, protože jestli mají lidé s diagnózami opravdu něco společného, je to množství naprosto zbytečných každodenních bariér, které se bohužel berou jako důsledek handicapu, ne jako pouhý stavařský zvyk a neochota přemýšlet jinak.

Jedu výtahem, v něm kromě mě a starší paní ostatní od pohledu svěží nakupující. Zastavíme v mezipatře, dveře se otevřou, před nimi pán na vozíku. A hádejte co? 

Nikdo se ani nehne. 

Ne že by bylo kam, ale já bych si tipla, že tváří tvář někomu, kdo jinou možnost přesunu nemá, se někdo zamyslí nebo aspoň ustrne. Nic, ani taková ta nevyřčená nervozita, že jako tuším, ale nedbám, protože doufám, že se obětuje někdo jinej.

Přišla. Ona přišla, pochopte!

Stojí u postele a propaluje mě očima.

Připadám si důležitě. I ve čtvrt na pět ráno. Spustím ruku a drbu. 

Načas se zapomene a zapřede si, ale pak začne vřeštět.

Že kočka mňouká, může říct jen ten, kdo ji nikdy neměl. Naše kočky regulérně řvou.