V minulém sloupku jsem si vzala na paškál otázky kolem práce a přístup k zaměstnávání lidí s postižením vůbec. Dneska to ještě trošku rozvedu. Diagnózu mám odmalička a je na

Jedu výtahem, v něm kromě mě a starší paní ostatní od pohledu svěží nakupující. Zastavíme v mezipatře, dveře se otevřou, před nimi pán na vozíku. A hádejte co? 

Nikdo se ani nehne. 

Ne že by bylo kam, ale já bych si tipla, že tváří tvář někomu, kdo jinou možnost přesunu nemá, se někdo zamyslí nebo aspoň ustrne. Nic, ani taková ta nevyřčená nervozita, že jako tuším, ale nedbám, protože doufám, že se obětuje někdo jinej.

Koukal na mě dost překvapeně. 

Oceňuju, že netroubil, negestikuloval, jen se skrz sklo divil. 

Asi začnu na prsou nosit výstražnou vestu s nápisem: „Short vehicle, don´t follow me!“ nebo hezky česky: „Nerušit, scházím bez vyzvání!“

Nedělá mi to radost, jenže někdy to jinak nejde.

Vím, že bych jako chodec měla jít výhradně po chodníku. Ten by z podstaty věci měl být vcelku, schůdnej, v rovině a bezpečnej, čili rozhodně klidnější a uhlazenější než silničky v zástavbách a okolí.

Jenže kdoví jestli. Mám totiž neodbytnej dojem, že o podvozek se lidi starají víc než o vlastní nohy.

Přečetla jsem si autobiografii Wima Hofa Ledový muž.

Několikrát jsem měla nutkání knihu zaklapnout a zakopat, případně zamrazit, ale nebyla moje.

Potřebovala jsem vědět, co na Wimovi vlastně je. Proč na jeho metodu pořád odkazuje tolik chytrých lidí, když běžnej otužilec na Vltavě je aspoň pro mě mnohem uvěřitelnější, uvolněnější a dejchat určitě taky umí. Navíc je lokální. Do kuchyně a ložnice mu sice nevidím, zato vím, že z vody, ledu a zimy nemusí dělat nový náboženství. 

Vodě totiž stačí, že jste, jací jste, což se o Wimovi opravdu říct nedá.

Vybírám si diář na příští rok. Jenže to není jen tak… Když vyřadím všechny, co jsou větší než A4 a tlustší než Ottův slovník naučnej, zbude

Potřebovala jsem na tiskovku, proto jsem žhavila drát. Takže už vím, kdo nestíhá, marodí, má jen jedno auto (proti dvěma nohám?) a všechno ho dere. A vůbec, proč to chci, vždyť fest sněží a mrzne. A klouže to každýmu.

No jo, no.

Nakonec se uvolil dlouholetej kamarád. Bylo vážně milý konečně nevysvětlovat a nepasovat se do rozvrhu tak, aby se dobrej skutek spáchal v rámci něčeho dalšího. I díky němu jsem nic nemusela rušit, i když moc nechybělo.

No ne, no.

Jsou texty, ke kterým se odhodlávám dlouho. A to je dobře, aspoň může přijít překvapení. Mám ráda StarDance. Pár řad jsem viděla od začátku do konce,

Vejdu do předsíně, rozhlídnu se a vestoje na plameňáka si zkouším sundat boty.  Hostitele to zmate, protože v ostrém úhlu setrvávám příliš dlouho. Talíř s koláčem umístím neplánovaně

Hokej je moje každoroční narozeninová kulisa. Pamatuju si termín mistrovství světa hlavně kvůli tomu a dávno jsem se přestala ptát, proč se něco tak zimního hraje zrovna v květnu. Asi na mou počest.

Letos jsem se zase těšila a chtěla jsem si hlášky zapisovat, jenže bych pak byla jako v práci, takže radši bez notýsku a pěkně napnout uši. A prvně jsem si uvědomila, jak moc chlapská je to hra. Já vím, že stárnu, ale dávám si rozbory před zápasem a najednou mi z nich trčí hlavně statistika. Kdo proti komu hraje a jak si spolu vedou, to ještě chápu, ovšem dál už mi to uniká, třeba jako průřez letopočty nebo stejnými halami s jinými mančafty…

Nemůžu uvěřit, že už je to tolik let. 

Proteču pokladnou, cestou do šaten stejně netrefím správnej směr. Při převlékání se zamotám do ramínek od plavek, čímž nabídnu kouzelnej výhled na dámu s nahým vším, ručníkem u kotníků a černou koulí látky mezi hlavou a ramenem. Střihnu si dvakrát makarenu a zkouším dát ruce a trup tam, kde mají být, jenže ono to jaksi pruží. Abych se nezdržovala, jsem celou dobu obutá, což si ale tělo vyloží tak, že už se jde, takže při tom bezděky dělám úkroky do stran. Působím jako cvičenka, co neví, jestli zůstat ve skříňce, nebo tančit mazurku. A když už si zvyknu na těžiště, dám ruce dolů a všechno je jinak.