Když jsem perplex, skrývám věci, které se už skrýt nedají, a hledám jiné, které téměř nenacházím. Žít s diagnózou znamená neustále pátrat po nadhledu, grácii nebo něčem hezkém tam, kde nic takového není.  Třeba u doktora. Nic mi nedělal, nic mě nebolelo, nic mi nehrozilo, přesto jsem se rozklepala. Zvenku to vypadalo jako větší zimnice, zevnitř jako adrenalinová party. Všiml si toho a zeptal se: “Co je Vám?” No, stává

„Nevystupuj, jdu za tebou,“ tlačím Nicole zpět do vagónu. Dvě holky jedou v pozdním odpoledni pobavit se s přáteli. Na tom by nebylo nic neobvyklého, jenže já špatně chodím a Nicole prakticky nevidí. Což v praxi znamená jediné: ve voze vniká špatně skrývaná panika.