Diagnóza ADHD, která s sebou nese poruchu pozornosti a hyperaktivitu, se dostala na divadelní prkna. Cirk La Putyka nabízí v představení, které mělo premiéru v neděli 21. října, novocirkusovou grotesku, báseň, obraz, ale i noční běs… Tvůrci o ADHD tvrdí, že to není jen onemocnění, ale nová kvalita života.
Já jsem velmi pro internetové diskuze. Dokonce jsem o tom napsala několik textů, abych parafrázovala jeden populární mem. Nicméně tyto diskuze mají i své stinné stránky, tím spíš pro autisty, a proto jsem se rozhodla, že vám o nich povyprávím.
Dnes možná nevesele, ale já musím. O invalidním důchodu totiž kolujou hotový báje, co lidem s diagnózou zvedaj mandle, sráží sebevědomí a hlavně komplikujou život.
Kdo ví, jak by fungovaly písničky jako „Život je jen náhoda“, „Šaty dělaj člověka“, nebo „Ezop a brabenec“, kdyby k nim nedělal hudbu Jaroslav Ježek? Staly by se hity, které prakticky zlidověly? Na to nikdo neodpoví. Ježek byl každopádně vždy tak trochu ve stínu dvojice Voskovec, Werich. Neprávem.
Organizace Spiralis nabízí zájemcům účast na půlročním programu pro pečující Pečovat a žít.
Určitě mnoho z vás ví, že podle zákona o zaměstnanosti mají firmy tuto povinnost: Zaměstnavatelé s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru jsou povinni zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele. Povinný podíl činí 4 procenta.
Konečně zase překračuji hranice! Nejen svoje fyzické a psychické, ale také ty zeměpisné. Tak se to opravdu stalo. A hlavně povedlo! Po deseti letech jsem znovu viděla a cítila moře! Miluji plavání, vodu. Volný prostor, čerstvý vzduch. Pohyb. V Praze bohužel do bazénů ze zdravotních důvodů nemohu, takže jsem si dala na čas, než jsem si zase mohla užívat vodních radovánek. Ponořit se do vln.
Na začátku října se odehrála akce, při které handicapovaní vystoupili na horu Říp. Podle pověsti právě na tomto místě jednoho dne stanul praotec Čech se svým lidem a dal tak vzniknout zemi, která byla pojmenována po něm: Čechy.
Za dosavadních šestapadesát let byla rodačka z Liberce Zuzana Nemčíková ledasčím. Když se jí zeptáte, kým se cítí být teď, usměje se a řekne: „Prostě Zuzka.” Pravidelní čtenáři Inspirante ji možná znají jako autorku občasných Pohlazení. S ní se ale občas život nemazlil…
Že svět by byl nadpozemsky krásný, takže vlastně nereálný, kdyby si z něj samo lidstvo nedělalo peklo na zemi, je jasné. Odporné a devastující násilí, lži, korupce, krádeže, hrubost a bezohlednost, podvody, svévole, bezpáteřnost, primitivita. Takhle to vždy bylo, je a bude. Chudobu, fatální onemocnění a postižení nevyjímaje. Skutečné hrůzy, které kazí ne pár okamžiků, ale plundrují celé životy, generace…
