Nikdy jsem nepatřila do žádné subkultury. Sice už dávno nejsem v pubertě, kdy člověk neustále řeší přináležitost k nějaké skupině, ale mám pocit, že hledání svého místa ve světě skrz identifikaci s určitou rolí se mě stále týká. Je to nikdy nekončící proces. Jak víme z vývojové psychologie (a jistě to odtušíme i z vlastní zkušenosti), v době dospívání jde hlavně o partu kamarádů a počátky profesní orientace. V mladší dospělosti člověk vedle vztahů řeší především studium

Mluvit otevřeně o svých potížích se v kraji moc nenosí. A o těch zdravotních už tuplem ne. Co když se však rozhodnete v zaměstnání šéfovi a kolegům říct, že máte dlouhodobé zdravotní potíže?

„Ahoj, já se omlouvám, ale nemůžu si na sraz sběratelek plyšáků vzít plyšáka, jelikož jich vlastním asi šedesát, všichni se mi do batohu nevejdou a vzít si jen jednoho by mi přišlo nefér,“ napsala jsem asi před dvěma týdny na facebookovou událost. Vzápětí jsem dostala tu nejlepší možnou radu: „Tak ať si plyšáci vylosují jednoho, který jim to pak povypráví.“