Zákazníci na něj nedají dopustit, navíc je díky názvu skvěle zapamatovatelný. Hugo chodí bos už deset let, ve třech pražských obchodech a na e-shopu příjemně brnká na vzpomínky z dětství a chuť si hrát. V nové dekádě by se rád víc rozběhl i v byznysu, aby to jeho zakladatelka Adéla Kantůrková mohla zkusit kromě jiného i v regionech a za hranicemi. Česko totiž není ve výrobě a vývozu hraček na špici náhodou.

V květnu byl slavnostně zahájen v Podkomorských lesích nad Brněnskou přehradou nový program Lesy bez bariér, který zpřístupňuje část lesa lidem na vozíčku, rodičům s kočárky nebo špatně pohyblivým seniorům. Výběr stezky, její úprava i označení vyšlo Lesy ČR na desítky tisíc korun. V článku se s vámi podělím nejen o postřehy z putování lesní stezkou, ale také o spoustu informací o této nádherné části brněnské přírody. Další bezbariérové trasa je připravovaná v lesích u Koliby na Královéhradecku.

Představte si, že byste přišli o zrak. Jaké zrakové vjemy by vám v životě nejvíce chyběly? A co kdybyste přišli o sluch? Jak byste se dorozuměli s rodinou, přáteli či kolegy? Přemýšleli jste někdy nad tím, jak se musí cítit člověk, který třeba po autonehodě skončil trvale na vozíku?

Na všechny tyto otázky dostávají odpověď školáci, kteří chodí do Velkého světa techniky v Ostravě na program Žít normálně II, který realizuje Moravskoslezský kraj. Organizačně zajišťuje celý program spolek Jsem jedno ucho.

Program je rozdělený na dva výukové bloky. V tom prvním, který trvá hodinu a půl, si žáci – osmáci a deváťáci – s lektorkou interaktivní expozice Veronikou Širc prochází jednotlivá stanoviště, kde si zkoušejí, jaké je to neslyšet, nevidět či nechodit…

Kávu už připravoval ve výšce čtyři tisíce metrů, na kajaku i v džungli, většinou sám pro sebe, někdy i pro kolemjdoucího. Cestování bez moka konvičky si sice představit umí, ale stejně ji bere i tam, kde si v bagáži jinak rozmýšlí každý gram. Dát si loka pod širým nebem totiž spojuje skoro všechno, co má rád. Přírodu, volnost, pohyb, silnou chuť na jazyku a nějakou tu výzvu před sebou i v sobě. Tomáš Tintěra od loňského srpna praží kávu pro Naturpark 12, pomáhá s cateringy a občas se mihne v kavárně. A zatím mu jeho itinerář včetně převážně pražského a středočeského popojíždění docela vyhovuje i bez divočiny.

V Reveniu už není žádnej nováček, proto jsem ho měla za úkol vyzpovídat, jenže já jsem všechno, jen ne cestovatelka. Pro mě je výlet za hranice všedních dnů třeba těch pár pater do sklepa. Takže i když si tykáme a kafe nás těší oba, váhala jsem, jestli si vůbec budeme mít co říct. Tomáš přijel na motorce přesně na minutu a začal tím, že se ve stávající náladě a vedru nesoustředí a nemá moc chuť mluvit. Tak jsem to riskla a na oplátku se mu po úvodních formalitách svěřila, že já zase neprahnu po tom ztrácet se v dálkách, protože jsem nejradši tam, kde to znám a dobře vím, co můžu čekat.

Co čekat v ordinaci adiktologa, jak těžké je přiznat si závislost, proč reklama cílí na děti a je vůbec zákazník, který se ničím nenakopává, v zájmu firem? Za hodinu toho o směřování adiktologie zaznělo v kavárně na Duhovce spoustu. Přednáška Ondřeje Sklenáře tak na mnoho otázek odpověděla, ale hodně hlubších mimoděk nastolila. Třeba proč některé věci vůbec dopustíme. Trh je totiž bohužel stále v nabídce násobně rychlejší a pružnější než legislativa a dostupná terapeutická pomoc.

Závislost se řadí mezi chronická duševní onemocnění, a tak by se k ní mělo také přistupovat. Má svou kategorizaci i kritéria, podle kterých odborníci zjišťují závažnost i léčebný postup, ale první krok je vždy na závislém člověku, který si ji musí připustit. „Hodně závislých se za svůj stav velice stydí, v paneláku kolem sousedů chodí se sklopenou hlavou. Přiznat si závislost je nesmírně náročné,“ zmiňuje Ondřej s tím, že laicky zvnějšku někoho onálepkovat opravdu nepomůže. „Mnohem důležitější je projevit zájem, prostě být nablízku a naslouchat, možná se pak časem dostanete dál. Nebojte se říct si o pomoc nebo vyhledat podpůrnou skupinu.“ Ale co když blízký nespolupracuje a přestat ani nechce? „I takové příběhy se stávají. Je třeba s tím počítat a nerezignovat úplně na svůj vlastní život.“

Nechvalně proslulý žalář habsburské říše zve neslyšící na nevšední akci, během které se prohlídkový okruh špilberských kasemat promění v autentické prostory k přespání. Pokud chcete zažít pocity běžných vězňů na konci 18. století, dozvědět se zajímavé informace a strávit noc v prostředí s tajemnou atmosférou, neváhejte a včas se přihlaste. Počet osob je omezen na pouhých 10. Akce se koná 16. srpna (sraz na malém nádvoří hradu v 19 hodin). 

Zorka Šťastná se rozhodla navzdory vážné diagnóze přejet Českou republiku na kole, aby upozornila na téma paliativní péče a pomohla vybrat peníze pro organizace, které se věnují péči o lidi v závěru života. Ve štafetě se svými dcerami Bárou (16 let) a Veronikou (15 let) a s podporou týmu kolem ultracyklisty Martina Součka projíždějí republiku od západu na východ. Vytyčených 800 kilometrů chtějí zvládnout za osm dní, během kterých navštěvují řadu měst a místních hospiců. Na dlouhou cestu vyrazili v sobotu 7. června. 

Lékařská fakulta Masarykovy univerzity (LF MU) v Brně zařadila v letošním akademickém roce do výuky nový volitelný předmět Paliativní medicína a komunikace v klinické praxi. Od nadcházejícího podzimu výuku dále rozšíří a zavede povinný předmět Paliativní medicína. V těchto předmětech se studenti učí komunikovat o závažných diagnózách, lépe porozumět potřebám pacientů (i jejich rodin) a doprovázet je v závěru života.  Proč došlo k rozšíření výuky? Výuka v oblasti paliativní péče na LF MU se má stát srovnatelnou

Květen je již tradičně celosvětovým měsícem zvyšování povědomí o Ehlers-Danlosových syndromech (EDS), které tvoří skupinu minimálně třinácti vrozených poruch pojivové tkáně, jež jsou spojené s mutacemi více než 20 různých genů. Každý podtyp má trochu jiné příznaky, ale obecně je charakterizuje křehkost tkání a kloubní hypermobilita. EDS zasahuje mnoho tělesných systémů najednou, ale i tak je často „neviditelným“ postižením.