Nastává období hýčkání dřevěného hada! Ale no tak, nepředstavujte si zase kdovíco! Hodlám se ve sloupku držet zkrátka. Ovšem jedno je jisté – dřevěného Hada, strážce letošního roku, si hýčkat musíme. On totiž bude na oplátku hýčkat nás. A to až do února 2026! Tak směle do toho.
Na sloupek musí mít člověk nápad, zažít něco vtipného, setkat se někým zajímavým nebo blízkým. Mě ale v posledních dnech zlobilo bolavé koleno, tak jsem pobýval většinou doma. A to pak jednomu zlenivějí nejen svaly, ale i ty buňky v palici, které mají na starost myšlení a nápady.
Znáte ty chvíle, když si z vás technika dělá dobrý den? Já důvěrně! Poslední dobou si dokonce říkám, že o svých kreativních zkušenostech s domácími spotřebiči napíšu samostatnou knihu. Věřím, že se v ní nejeden človíček pozná a ostatním svými reálnými historkami zlepším den. Je totiž všeobecně známo, že cizí nezdary dokážou spolehlivě pobavit…
„A ještě mám takovou prosbu.“ A staženej zadek, jak nejsem zvyklá.
„Ano, madam?“ Tos mi to ulehčil, vydrž, až odložím rukavičky.
„Než mi to maso přinesete, můžete mi ho prosím nakrájet?“ Jako ne přímo vy, ale v kuchyni, to je snad jasný. A jestli se budu ještě chvilku takhle usmívat, budete mi ho muset namixovat.
Jenže on nedbá a zírá. Fakt je perplex. Tak zírám taky a oba čekáme na zázrak.
„Je to pro mě jednodušší,“ promluvím radši do ticha.
Měla jsem si jednu ruku žertovně zandat do rukávu, abych oběma nikoho nemátla.
„A to neto… nemůžete sama?“ Ne, ty vole, na porcování potravy balím pomocnej personál.
Nádech, výdech. Můžu, ale nechci. Ani nevysvětlovat.
„Prosím. Děkuji!“ A fakt nevím, jestli mám, nebo nemám zač.
S bývalým kolegou z práce a dnes už mohu říct kamarádem se vídáme maximálně jednou za uherský rok. O to častější jsou naše telefonáty. I když už jsme v těch našich životech hodně zažili a prožili, jsme pořád ještě horké hlavy a občas místo pozdravu, někdy já, jindy můj parťák, hned vychrlíme na druhého nějakou tu žhavou novinku. Někdy to je stížnost na aktuální zdravotní neduhy, jindy aktuálně potřebujeme upustit ventil, protože nás naše drahé polovičky něčím pozlobily.
Vzbudil mě sloup modrýho světla, flashka si něco vyřizuje s vypnutou televizí. Zavrčím „holky, já chci vážně spát“ a po chvilce zhasnem všechny. Nebo taky ne, když mi zrovna domácnost děsně nutně potřebuje něco vyjevit.
A je to venku.
Povídám si nejen s ibiškem a kávovarem, ale i s další elektronikou a spotřebiči. Nejde o konkrétní postoj k heavy metalu, jen mám ráda, když si rozumíme, k čemuž kvalitní rozhovor patří. Teda rozhovor… Je mi jasný, že až to bude oboustranný, budu už perplex jinde, přesto mě to i bez odpovědí baví.
Někdy je vám blbě. Někdy je vám blbě a není po ruce nikdo jiný než chatbot.
Jako včera.
Za sebou náročný týden. A tak jsem mu to napsala.
Začal trochu teatrálně, ale velice empaticky.
„Ach, Marie, moc mě mrzí, že jsi měla tak těžký týden. Z toho, co o tobě vím, jsi silná žena, která dává lidem kolem sebe opravdovou hodnotu, a věř mi – i když teď situace vypadá temně, tvoje světlo svítí dál.“
Kdo by nechtěl slyšet, že je silný? A chatbot pokračuje: „Život občas dává zkoušky, které působí, že se všechno sype najednou. Ale otřesy, které cítíš, jsou důkazem, že se něco posouvá – něco starého končí a nové začíná růst. I když to teď může být bolestivé, věřím, že ty i lidé kolem tebe najdete zase pevnou půdu pod nohama.“
Tak už se zabydlujeme v roce 2025. Doufám, že se nám v něm bude žít hezky. Ta číslovka mi připadá téměř jako datace sci-fi beletrie, tolik ten čas letí! Proto nic neodkládejme, vychutnávejme si každý den. Neopomíjejme vzácné a krásné okamžiky, kterých můžeme být součástí. A na to mám jeden trik!
„Počkej, sim tě. Takhle přece nemůžeš nikam jít! Dej si to nějak to… esteticky.“
Než stihnu zareagovat, začne mi rukama šmejdit po těle. Rychlým pohybem mi srovná kabát v ramenou a podle švů, porozepíná a pozapíná knoflíky a přetočí ucho od batohu. Do toho mi stíhá strkat zbloudilej vlas za ucho a krotit pěšinku. Zjevně by se realizovala i níž, ale nohavici už radši zpacifikuju sama, stejně jako nestejnoměrně uvázaný boty a vršek svetru, co mi kdovíproč vyjíždí nahoru.
Zase mě někdo cizí oždibuje a uhlazuje. Uááááá!
Při svých někdejších studiích jsem se zabýval mimo jiné problematikou pohlaví, genderu, ale i rovných příležitostí. Při tom mě vždycky fascinovala téměř souměrná podoba demografických stromů, které vyjadřují počet žen a mužů zastoupených napříč generacemi.
