Ať už ta zima dá pokoj a začne jaro! Čím mi přibývá roků, tím více očekávám konec ročního období, kdy se člověk musí navlékat do svetrů a bund. Sám nosím čepici i v období, kdy se teploměr dostává jen těsně nad nulu.
Poprvé jsem vážně onemocněl a byl hospitalizovaný s duševním onemocněním ještě během studia na vysoké škole v roce 2002. To bylo v době, kdy se v internetu teprve začaly objevovat první sociální sítě. Facebook v té době ještě ani neexistoval – uvádí se, že vznikl na doméně thefacebook.com 4. února roku 2004. Osobně jsem tehdy uživatelsky experimentoval s první českou sociální sítí, která se jmenovala Cyberspace. Mimochodem, tato síť, byť už dnes prakticky
Při psaní sloupků jsem většinou ovlivněn tím, co se semlelo v poslední době. Občas zvítězí nejsilnější zážitek, jindy do textu zamotám událostí více. Tentokrát bylo zážitků tolik, že zvítězila varianta B. Hned první dubnové pondělí jsem se probudil v tak mizerném rozpoložení, že jsem dokonce zvažoval, že se vydám pomalým krokem k nedalekému krematoriu. Hlava bolela jako střep, a kdybych měl odhadnout výkonnost své palice, zůstal bych u jednotek procent. Nepomohl ani pozdně odpolední šlofík, který občas zabírá.
Druhý den jsem se od rána těšil, jak můj oblíbený Real v Lize mistrů rozdrtí v Londýně Arsenal. Nerozdrtil, dostal výprask 3:0, takže jsem schoval připravenou mikinu s logem klubu, abych nebyl terčem štiplavých poznámek studentů a kolegů ve škole. Při návštěvě sklepa jsem navíc zjistil, že se k nám prohryzal potkan, kterému na Ostravsku říkáme ščur.
Vcházím s úsměvem přes celou hlavu. U recepce si není kam sednout, zvažuju vyskočit na pultík. Elá hop, místo podpisu škrábance od ortézy, to chceš.
O patro výš už židle jsou, jenže jako v divadle. Na těch krajních trůní svetry, prostřední zejou prázdnotou. Místní asi jezdí k moři, kde běhají na pláž obsadit lehátko ručníkem. Nehodlám trhat partu, zasedačka je dobrá destinace. Vystavím tělo světlu z daťáku, vykolíkuju si jednu sesli a hurá na obhlídku. Drinky jsou kde?
Cestou potkám několik milých lidí. Nechce se mi od nich, jenže oni během povídání stojí.
Všichni během povídání stojí, protože se to tak dělá. A co hůř, stojí uprostřed ničeho.
Někomu něco pořádně spočítat! To by leckomu mohlo zatrnout – zní to jako výhrůžka zavánějící nákladem matematických příkladů, nebo dokonce osobními antipatiemi. Ale dnešní počítání s „Broukem“ bude čistě mírumilovné a známky do žákovské se také rozdávat nebudou. S láskou k procházkám a snahou o více pohybu už jsem se vám svěřila. Letošní vnitřní výzvu jsem vzala natolik opravdově, že jsem si nakonec i já stáhla do telefonu aplikaci na počítání kroků a kilometrů.
Budu se muset zeptat nějakého architekta, stavitele nebo inženýra. Potřebuju nutně vědět, proč se zábradlí dělají kratší než schody. To jako došly síly, materiál, proud? Nebo je menší kousek větší designová pecka? Případně se zábradlí bere jako zbytečnej luxus?
V době, kdy si můžu na tiskárně vytisknout třeba další nohu a celej plac před radnicí se klíďo zvládne připojit na internet a do virtuální reality, je úplně obyčejné zábradlí kupodivu pořád nemoderní a mimo záběr.
Miluju naši kočku. Jestli ona mě, se neptám, bojím se, že by mi odpověděla. Jenže se nemůžu zbavit dojmu, že je v mnoha věcech dál, než kdy budu já. Vlastně jí její filozofii trochu závidím.
Dokáže na sebe beze zbytku strhnout pozornost. Ta, když přijde, umí kráčet, stát i sedět tak, že se to nedá přehlídnout. To teda s obrnou zvládám taky, ale většině přítomných je hloupý to přiznat, kdežto kočka na reakci vysloveně čeká. Čeká, než si ji všimnu, aby mě mohla buď ostentativně ignorovat, nebo mě donutit dělat divný věci.
Ráda bych řekla, že své úzkosti zvládám. Pravdou je, že úzkosti někdy mám a někdy mají ve své moci ony mě. Přestože znám desítky technik, mám za sebou mnoho hodin terapie a vím, jak úzkost psychologicky funguje. Zkrátka svou významnou roli hrají také geny, výchova i současné životní okolnosti.
Úzkostí byl protkán můj nedávný sen. Znáte to, máte něco umět, někam dorazit, někoho zastihnout – a NEJDE to. Vrátila jsem se sněním do doby, kdy jsem cvičila moderní gymnastiku. Čekal mě závod, ale měla jsem na sobě jen letní šaty – a nic pod nimi! Víc než závod samotný mě děsila představa, až vyšvihnu přemet nebo provaz ve výskoku. Rázem by se sportovní soutěž proměnila v zábavu mládeži nepřístupnou.
Probděla jsem tehdy asi tři noci a většinu času jsem trávila na míse, nebo v posteli zamotaná v klubíčku. Neudržela jsem v sobě nic, až na trochu čaje. Přijel, v jedné ruce kytku, v druhé nejnovější řadu probiotik, už mezi dveřma na mě halekal: „Ale vypadáš dobře!“ A bohužel měl pravdu.
Já sice nevím, jak má vypadat ten, komu je blivno a nejí a nespí a skučí, ale zjevně ne tak jako já. Pořád jsem měla poměrně živé oči (nechápu, asi adrenalin), kruhy i barvu v normě, slepené a zacuchané vlasy působily jako sexy záměr a dokázala jsem dojít otevřít po svých. V bytě se to se mnou houpalo, cestou do kuchyně jsem pětkrát měnila směr a přidržovala se všech myslitelných poliček, jenže buď to kromě mě nikdo neregistruje, nebo to ke mně patří.
Před pěti lety, kdy jsem skončil v předchozí práci, jsem si pořídil práce hned dvě. Úvazky jsou menší, ale mě baví to střídání myšlenek, jak napsat do našeho magazínu Inspirante o trablích lidech s postižením, sociálních podnicích či reportáže z různých akcí. A vyhovuje mi i to, že na ty své texty mám více času, můžu je promyslet. A nejšťastnější jsem, když si střihnu sloupek. V hlavě se mi skládají myšlenky o tom, co jsem zažil, na co se těším, a prostor dostává i fantazie.
