Umění radovat se z mála je dar. Radovat se z mála je umění. Jak kdo chce, výsledek je stejný. Vnímat a prožívat s potěšením hezké maličkosti, kterých si někteří sotva všimnou. Mít rád to, co se zrovna nabízí. To je průprava pro život, panečku! Jen se celý proces nesmí zvrhnout v rezignaci, pohodlnost nebo okolní bezohlednost.
Není to poprvé, co se přiznávám k tomu, že na podzim se mi přes léto pracně nabytá kondice i psychická forma většinou rychle vytrácejí. Letošní říjen, nebudu nic skrývat, mi nesedl vůbec. Furt jsem ospalý, mám špatného „pamatováka“, po domě se ploužím a zdá se mi, že každý krok navíc mě už musí skolit. Světlým okamžikem byl snad jen minulý pátek, kdy jsme odpoledne se synem vyrazili do Beskyd a nasbírali plný košík hřibů.
Přišla. Ona přišla, pochopte!
Stojí u postele a propaluje mě očima.
Připadám si důležitě. I ve čtvrt na pět ráno. Spustím ruku a drbu.
Načas se zapomene a zapřede si, ale pak začne vřeštět.
Že kočka mňouká, může říct jen ten, kdo ji nikdy neměl. Naše kočky regulérně řvou.
Poslední dobou, když zapnu některé televizní zpravodajství, upoutávají moji pozornost převážně vysoce postavení muži. Pozoruji tak rozličné atributy, které charakterizují muže na vrcholcích společenských žebříčků. Co to je za atributy, které v současnosti dělají z mužů „pravé“ muže?
Padající listí, mlhavé a deštivé počasí, chladné a tmavé dny. Nepřehlédnutelná znamení nastalého podzimu. Po ještě nedávných třicítkách je to poměrně šok. Navíc kolem nás začínají rotovat viry a další nepříjemná havěť, k tomu se důrazně připomínají individuální chronická trápení. Takže protančit podzimním blues bez škrábnutí na duši a jiných bolístek je někdy docela oříšek.
Je půl čtvrté ráno. Nespím, protože mě bolí tělo i duše. Navíc ještě před chvílí jsem měla obavy, jak v takovém rozpoložení napíšu sloupek. Abych ho mohla odevzdat, ale hlavně aby k něčemu byl. Pak mi to došlo. Přece ta moje práce! Práce, která pomáhá nejen v těžkých dobách. Mně a mnohým dalším.
Náhoda tomu chtěla, že jsem první zářijovou sobotu vyrazil naším autem do Velkých Losin v podhůří Jeseníků. V úseku trasy mezi Opavou a Bruntálem je odbočka na Milotice nad Opavou. A i při zmíněné cestě se mi jako pokaždé, kdy tudy projíždím, vybavily vzpomínky na ničivé povodně z roku 1997.
Tehdy jsem jako zpravodaj celostátního deníku Slovo jezdil do zatopených obcí na Krnovsku a Bruntálsku. Abych mohl čtenáře informovat, jakou zkázu zdivočelá voda udělala například v Zátoru, v Holčovicích, Karlovicích, Široké Nivě a dalších obcích a městech.
Nebývá to často, kdy usedám ke psaní sloupků s jasnou představou, o čem budu psát a co bych těmi řádky chtěl sdělit. Většinou čekám, že se mi písmenka začnou sama nabízet a myšlenky, ty, že začnou postupně naskakovat.
Právě v těch myšlenkách jsem se tentokrát musel vrátit o několik týdnů zpátky, kdy jsem si užíval v lázních. Kdo už lázeňský pobyt zažil, dobře ví, že i tam platí řád a některá pravidla či zvyklosti, které nováčky mohou někdy i znejistět.
Konec léta už je na dohled a blížící se podzim klepe a fouká na dveře. Studené noci sice pomáhají zchladit tělo i domov po doznívajících pařácích, přesto toto období vnímám rozporuplně. Každý rok zažívám déjà vu, že končí slunné, teplé a tak trochu bezstarostné období. Prázdniny jsou u konce a začíná škola a s ní spojený režim a povinnosti. Ty mě někdy uměly pěkně potrápit. Teď už mi škola nezačne, tak mohu být v klidu. Ale
Jedu výtahem, v něm kromě mě a starší paní ostatní od pohledu svěží nakupující. Zastavíme v mezipatře, dveře se otevřou, před nimi pán na vozíku. A hádejte co?
Nikdo se ani nehne.
Ne že by bylo kam, ale já bych si tipla, že tváří tvář někomu, kdo jinou možnost přesunu nemá, se někdo zamyslí nebo aspoň ustrne. Nic, ani taková ta nevyřčená nervozita, že jako tuším, ale nedbám, protože doufám, že se obětuje někdo jinej.
