Po sloupku o designu a bariérách mi pípla zpráva. „Piš na tohle téma častěji, o tom by se mělo vědět.“ Mělo, ale neví. Nebo spíš nechce vědět. Tomu nerozumím, protože jestli mají lidé s diagnózami opravdu něco společného, je to množství naprosto zbytečných každodenních bariér, které se bohužel berou jako důsledek handicapu, ne jako pouhý stavařský zvyk a neochota přemýšlet jinak.
Už to bude sedm měsíců, kdy jsem ve svém prvním letošním sloupku vyhlásil boj nadbytečným kilogramům. Také jsem přislíbil, že se pochlubím, když mi váha ukáže místo tehdejších 107,5 kilogramu o pět kilogramů méně. Původně jsem se chtěl k této váze dostat někdy v květnu. Nepovedlo se.
Údaj 102,4 kg zasvítil na naší digitální váze až v pátek 16. srpna. Abych měl jistotu, provedl jsem hned tři opakovaná vážení. A údaje byly totožné. Musím zároveň dodat, že ten třetí srpnový pátek byl mimořádně parným dnem, navíc jsem celý den něco vyřizoval, takže jsem ani nedoplňoval tekutiny, jak bych správně měl.
Je to pořád dokola. Někam přijdu, interiér jako ze škatulky, novej, vymazlenej, naleštěnej, podlaha jako sklo, stěny hladké bez jediného rušivého elementu. A to je průšvih. Bezbariérové vychytávky nebo pomůcky se prej s estetikou tlučou, zato rozpláclej zákazník nebo někdo, kdo si musí kvůli echt prostředí nechat asistovat a vyčnívat, je zřejmě vítaným ozvláštněním interiéru. Madlo a zábradlí neberem, zato zaměstnáme polovinu směny, abyste vůbec mohli vejít, a co teprv,
Slovy uvedenými v titulku se rozloučil se mnou a mým parťákem Jirkou v restauraci v malebném městečku v Krkonoších vrchní. Až jeho poděkování mě probralo z pohodového naladění. Ani poté, kdy jsem přepočítal obsah peněženky, jsem si už nevzpomněl, jestli mi vracel ze dvoustovky, nebo jsem mu platil papírovou stokorunou a padesátikorunovou mincí. V prvním případě by činil tringelt pětašedesát korun, ve druhém korun pak korun patnáct (což jsem měl v úmyslu). Svěřil jsem
Když vám někdo řekne, že trpělivost růže přináší nebo zaglosuje, že pokud jdete snadnou cestou, tak určitě nikam nevede, může to způsobit, že místo potřebné útěchy či povzbuzení začnete vidět rudě. Jenže osobně vám mohu potvrdit, že ono na tom opravdu něco je!
Nemůžu uvěřit, že už je to tolik let.
Proteču pokladnou, cestou do šaten stejně netrefím správnej směr. Při převlékání se zamotám do ramínek od plavek, čímž nabídnu kouzelnej výhled na dámu s nahým vším, ručníkem u kotníků a černou koulí látky mezi hlavou a ramenem. Střihnu si dvakrát makarenu a zkouším dát ruce a trup tam, kde mají být, jenže ono to jaksi pruží. Abych se nezdržovala, jsem celou dobu obutá, což si ale tělo vyloží tak, že už se jde, takže při tom bezděky dělám úkroky do stran. Působím jako cvičenka, co neví, jestli zůstat ve skříňce, nebo tančit mazurku. A když už si zvyknu na těžiště, dám ruce dolů a všechno je jinak.
Zatím tu stojíme tři a očekává se, že se představíme. Ona má manžela, děti, titul, praxi, totéž on. A já? Já jsem teda kdo? Jak se mám představit, jaké oslovení, ocenění, výsledek, číslici nebo vlastnost si mám vybrat, abych byla patřičně zajímavá? Proč mám vůbec vykládat, kam jsem chodila na školu, do práce nebo s kým žiju, aby si mě okolí nějak zařadilo a vzalo na vědomí?
V souvislosti se svou diagnózou se vracím k otázce, nakolik je možné věřit svému vlastnímu vědomí či mozku, chcete-li. Námi vnímaná a prožívaná realita totiž vůbec nemusí odpovídat skutečnosti, jak existuje sama o sobě. Je možné, že všechny naše prožitky jsou vlastně jen halucinace našeho evolucí uzpůsobeného mozku, který je doslova uvězněn v naší křehké lebce?
Je čas dovolených. Možnost někam si vyjet, vzdálit se běžným povinnostem, stále stejným místům, někdy i tvářím. Získáváme prostor pro srovnání myšlenek, dokonce luxus dovolit si vypnout ty vtíravé a nepříjemné. Nastává šance zahodit stereotypy, vyhnout se ubíjející rutině. A co si něco málo z toho zkusit ponechat i po návratu zpoza hranic všedních dní?
Nevím, jak se ta chvíle pozná. Ani jak se na ni připravit.
Když se narodíte v nepohyblivým těle, svět se vymkne z kloubů, aby vás rozhejbal a postavil. Jestli se mu to povede, bude vás honit dál. Ať stojíte líp, víc rovně, zatáhnete břicho, vytáčíte špičku, došlapujete na paty, ať se tak necouráte, nebojíte a neděláte drama z věcí, co dramatický nejsou. Budete trénovat schody, eskalátory, obrubníky, kopce, vlaky, busy, tramvaje. Budete zkoušet normálně projít lítačkama, fotobuňkou, karuselem nebo přes troje vstupní rohože, případně nastoupit do výtahu tak, aby vás nesecvakly dveře. Přetrhnete se, abyste vypadali hezčí, stabilnější, s rukama u těla, pusou zavřenou, abyste po pár stech metrech chůze nemuseli sušit tričko, taková je to totiž makačka. Prospíte půl puberty únavou, protože cvičíte tak moc, že je to nepředstavitelný a nepřenosný. Ostatní chodí, vy chcete taky. Nikdo vám to vymlouvat nebude, protože v dětství prej máte šanci.
