„Posílám mapu.“

A sakra. Budu muset s barvou ven.

„Víš, mně je mapa k ničemu. Kde přesně budeš čekat?“

Poslal výřez s tím, že na označené místo stačí kliknout a ono se samo zvětší. Ach jo.

Neumím číst v mapách, nechápu plánky a nevyvodím si, odkud kam mám jít. Patří to k mojí diagnóze, ale umí to vydráždit k nepříčetnosti. Říká se tomu potíže s orientací a má se za to, že to znamená, že bez nápovědy netrefím ze Žižkova do Vršovic případně že váhám, jestli mám radši psy, nebo kočky. Ne že si do mobilu píšu, kudy přesně se jde z bytu do krámu a že si to musím občas zopáknout, abych nevyšla ze cviku a neskončila třeba v kotelně. Beze srandy.

„A ještě mám takovou prosbu.“ A staženej zadek, jak nejsem zvyklá.

„Ano, madam?“ Tos mi to ulehčil, vydrž, až odložím rukavičky.

„Než mi to maso přinesete, můžete mi ho prosím nakrájet?“ Jako ne přímo vy, ale v kuchyni, to je snad jasný. A jestli se budu ještě chvilku takhle usmívat, budete mi ho muset namixovat.

Jenže on nedbá a zírá. Fakt je perplex. Tak zírám taky a oba čekáme na zázrak. 

„Je to pro mě jednodušší,“ promluvím radši do ticha. 

Měla jsem si jednu ruku žertovně zandat do rukávu, abych oběma nikoho nemátla.

„A to  neto… nemůžete sama?“ Ne, ty vole, na porcování potravy balím pomocnej personál.

Nádech, výdech. Můžu, ale nechci. Ani nevysvětlovat. 

„Prosím. Děkuji!“ A fakt nevím, jestli mám, nebo nemám zač.

Vzbudil mě sloup modrýho světla, flashka si něco vyřizuje s vypnutou televizí. Zavrčím „holky, já chci vážně spát“ a po chvilce zhasnem všechny. Nebo taky ne, když mi zrovna domácnost děsně nutně potřebuje něco vyjevit.

A je to venku. 

Povídám si nejen s ibiškem a kávovarem, ale i s další elektronikou a spotřebiči. Nejde o konkrétní postoj k heavy metalu, jen mám ráda, když si rozumíme, k čemuž kvalitní rozhovor patří. Teda rozhovor… Je mi jasný, že až to bude oboustranný, budu už perplex jinde, přesto mě to i bez odpovědí baví.