Zatím tu stojíme tři a očekává se, že se představíme. Ona má manžela, děti, titul, praxi, totéž on. A já? Já jsem teda kdo? Jak se mám představit, jaké oslovení, ocenění, výsledek, číslici nebo vlastnost si mám vybrat, abych byla patřičně zajímavá? Proč mám vůbec vykládat, kam jsem chodila na školu, do práce nebo s kým žiju, aby si mě okolí nějak zařadilo a vzalo na vědomí?

Probděla jsem tehdy asi tři noci a většinu času jsem trávila na míse, nebo v posteli zamotaná v klubíčku. Neudržela jsem v sobě nic, až na trochu čaje. Přijel, v jedné ruce kytku, v druhé nejnovější řadu probiotik, už mezi dveřma na mě halekal: „Ale vypadáš dobře!“ A bohužel měl pravdu. 

Já sice nevím, jak má vypadat ten, komu je blivno a nejí a nespí a skučí, ale zjevně ne tak jako já. Pořád jsem měla poměrně živé oči (nechápu, asi adrenalin), kruhy i barvu v normě, slepené a zacuchané vlasy působily jako sexy záměr a dokázala jsem dojít otevřít po svých. V bytě se to se mnou houpalo, cestou do kuchyně jsem pětkrát měnila směr a přidržovala se všech myslitelných poliček, jenže buď to kromě mě nikdo neregistruje, nebo to ke mně patří.

„Ale vy jste přirozeně krásná, ani vrásky nemáte, takže jen maličko omladíme…” Několik rychlých tahů tužkou udělá z původně vcelku důstojné paní něco mezi atlasem a klaunem.

„Focení nevadí?“ zeptá se a už už si bere foťák do ruky. „Nefotit, prosím,“ řeknu a ustoupím ze záběru. Zamrzne, zaskočila jsem ho, možná čeká, že ještě něco dodám. Třeba to tradiční o dvou bradách, čtyřicítce za krkem nebo že chci, ať mě přemlouvá.

Jenže tentokrát to nezabere.

Večer ona dodělá, co je doma třeba, a relaxuje poslechem hudby na pc.  Po chvíli se dostane do takový nálady, že si pouští vypalovačky devadesátých let. 

Chtěla bych napsat něco lehkýho, to ale budu muset obšlehnot etiketu light jogurtu nebo sušenek. Dobře mi totiž není v žaludku, na duši ani na monitoru.

Vzbudil mě sloup modrýho světla, flashka si něco vyřizuje s vypnutou televizí. Zavrčím „holky, já chci vážně spát“ a po chvilce zhasnem všechny. Nebo taky ne, když mi zrovna domácnost děsně nutně potřebuje něco vyjevit.

A je to venku. 

Povídám si nejen s ibiškem a kávovarem, ale i s další elektronikou a spotřebiči. Nejde o konkrétní postoj k heavy metalu, jen mám ráda, když si rozumíme, k čemuž kvalitní rozhovor patří. Teda rozhovor… Je mi jasný, že až to bude oboustranný, budu už perplex jinde, přesto mě to i bez odpovědí baví.

Jak podle vás vypadá taková ponovoroční sonda mezi řádky a plány? Co takhle: Předobraz: Ve všech filmech je spisovatelka někdo, kdo doma hopká v pohodlném oblečení, popíjí

Přišla. Ona přišla, pochopte!

Stojí u postele a propaluje mě očima.

Připadám si důležitě. I ve čtvrt na pět ráno. Spustím ruku a drbu. 

Načas se zapomene a zapřede si, ale pak začne vřeštět.

Že kočka mňouká, může říct jen ten, kdo ji nikdy neměl. Naše kočky regulérně řvou.

Živit se písmenkama je záludný.

Nevěděla jsem, že chci zrovna tohle. Jenže mě bavilo toulat se ve vlastní hlavě a skládat myšlenky úplně jinak, než po nás chtěli ve škole. Věřila jsem, že psaní je hodně svobodomyslná činnost. Jako že sedím, dumám, usrknu kafe, začnu ťukat do klávesnice, otevřu okno, lednici, hlavu a jedu, než to tak za hodinku sfouknu celý. A protože mě láká nadsázka i černej humor, servítky si brát nemusím a vlastně ani nechci. Ke všemu si mám povídat s lidma a dozvídat se něco novýho, takže nehrozí, že ustrnu, okorám a budu se nudit.