Jsem předvídatelná. 

V restauraci si vybírám sezení v koutě, s větším stolkem, lavicí a u okna.

Jako jednomu kousku mi ovšem obsluha nabízí ta nejtitěrnější místa uprostřed tahů do kuchyně a na záchod, kde zleva nedobrovolně poslouchám cizí hovory o nemovitostech a zprava o sportu. Shora na mě šajní zářivka, přirozené světlo je za příplatek. Číšník kolem mě imrvére krouží. Nabízí mi vodu, ještě než dosednu, dezert, ještě než dojím, a tahá ze mě další přání, ještě než si užiju to předtím. Asi mám exkluzivně dlouhý vedení, protože mezi loky a sousty potřebuju pauzu, když už ne soukromí.

A dorazí to rádio. Ticho je totiž na blacklistu.

Zatím tu stojíme tři a očekává se, že se představíme. Ona má manžela, děti, titul, praxi, totéž on. A já? Já jsem teda kdo? Jak se mám představit, jaké oslovení, ocenění, výsledek, číslici nebo vlastnost si mám vybrat, abych byla patřičně zajímavá? Proč mám vůbec vykládat, kam jsem chodila na školu, do práce nebo s kým žiju, aby si mě okolí nějak zařadilo a vzalo na vědomí?

Probděla jsem tehdy asi tři noci a většinu času jsem trávila na míse, nebo v posteli zamotaná v klubíčku. Neudržela jsem v sobě nic, až na trochu čaje. Přijel, v jedné ruce kytku, v druhé nejnovější řadu probiotik, už mezi dveřma na mě halekal: „Ale vypadáš dobře!“ A bohužel měl pravdu. 

Já sice nevím, jak má vypadat ten, komu je blivno a nejí a nespí a skučí, ale zjevně ne tak jako já. Pořád jsem měla poměrně živé oči (nechápu, asi adrenalin), kruhy i barvu v normě, slepené a zacuchané vlasy působily jako sexy záměr a dokázala jsem dojít otevřít po svých. V bytě se to se mnou houpalo, cestou do kuchyně jsem pětkrát měnila směr a přidržovala se všech myslitelných poliček, jenže buď to kromě mě nikdo neregistruje, nebo to ke mně patří.

„Ale vy jste přirozeně krásná, ani vrásky nemáte, takže jen maličko omladíme…” Několik rychlých tahů tužkou udělá z původně vcelku důstojné paní něco mezi atlasem a klaunem.

„Focení nevadí?“ zeptá se a už už si bere foťák do ruky. „Nefotit, prosím,“ řeknu a ustoupím ze záběru. Zamrzne, zaskočila jsem ho, možná čeká, že ještě něco dodám. Třeba to tradiční o dvou bradách, čtyřicítce za krkem nebo že chci, ať mě přemlouvá.

Jenže tentokrát to nezabere.

Večer ona dodělá, co je doma třeba, a relaxuje poslechem hudby na pc.  Po chvíli se dostane do takový nálady, že si pouští vypalovačky devadesátých let. 

Chtěla bych napsat něco lehkýho, to ale budu muset obšlehnot etiketu light jogurtu nebo sušenek. Dobře mi totiž není v žaludku, na duši ani na monitoru.

Tak já se teda namaluju, k sukni si natáhnu svetr a jdu. Lístek nesu, občanku taky. Naštěstí se do volební místnosti dostanu bez překážek, to vůbec není běžný. Při pohledu na rozdělení jmen si v duchu přeříkávám abecedu.

„Já vás tu nemám! Kde jste?“

Tady? Situační humor miluju, ale před komisemi jsem hned prkenná, tak radši jen tiše stojím. To a přílišná pozornost mě mění v kvádr, úplně cejtím, jak mi tuhnou nohy a ruce.

„Fakt tu nejste!“

Ve stresu mi ujede oko, což si paní odvedle vyloží jako výzvu. Občas se to hodí, teď do lejster koukají dvě.

Vzbudil mě sloup modrýho světla, flashka si něco vyřizuje s vypnutou televizí. Zavrčím „holky, já chci vážně spát“ a po chvilce zhasnem všechny. Nebo taky ne, když mi zrovna domácnost děsně nutně potřebuje něco vyjevit.

A je to venku. 

Povídám si nejen s ibiškem a kávovarem, ale i s další elektronikou a spotřebiči. Nejde o konkrétní postoj k heavy metalu, jen mám ráda, když si rozumíme, k čemuž kvalitní rozhovor patří. Teda rozhovor… Je mi jasný, že až to bude oboustranný, budu už perplex jinde, přesto mě to i bez odpovědí baví.

Jak podle vás vypadá taková ponovoroční sonda mezi řádky a plány? Co takhle: Předobraz: Ve všech filmech je spisovatelka někdo, kdo doma hopká v pohodlném oblečení, popíjí