Slýchávám to, co paměť sahá. No… dobře, to možná přeháním, ale stejně: už v prvních ročnících základky slova „drž hubu“ učebnou zněla s minimálně stejnou frekvencí jako úvodní motto každé hodiny: „Můžete si sednout.“ (Což mi připomíná, že trvání tohodle „pozdravu“ vyučujícímu na základkách a středních je fakt parádní ujetina.)
Byla jsem si na víkend odpočinout v jedněch nejmenovaných lázních. Krásně jsem se uvolnila, vypla hlavu a užila si jedinečný čas s rodinou. Na míře mojí spokojenosti se ale místní služby bohužel nepodepsaly.
Předseda Psychiatrické společnosti Martin Anders tvrdí, že současné zásadní změny přemění systém psychiatrické péče od základů, a že je to poprvé od Sametové revoluce v roce 1989, kdy se v nějakém medicínském oboru u nás tvoří nové paradigma. Pro pacienty bude po reformě péče dostupnější, přátelštější a neodtržená od jejich přirozeného prostředí, ve kterém žijí.
Do kavárny se přiřítím se zpožděním a moje omluvy málem nejsou přes okolní šum slyšet. Ivana mě přijímá s úsměvem, v klidu popíjí mošt a čeká, s čím se vytasím. Klouže očima po místnosti, takže si najednou nejsem jistá, jestli se jí já můžu do tváře dívat přímo. Můžu, i když se stydím za to antré, rušné prostředí a vlastní neznalost. Zbytečně.
Moje nejdražší, chci Ti dnes napsat, jak moc Tě obdivuji. Vzdát Ti hold. Poděkovat Ti s úctou a pokorou, kolik toho se mnou celé ty roky, které se s Tebou na této planetě mohu chlubit, snášíš a vydržíš. Že mě nikdy nenecháš dlouho ležet na dně. Ukážeš mi cestu. Umožňuješ mi být součástí velkého zázraku, protože samo jím jsi.
Máme tu další kolosální předsudek. Každý nemocný nebo handicapovaný člověk je prý trochu divný, ale laskavý, skromný a ví, o čem je život. Přízemní a materiální věci jsou mu u zadku. Ehm. Třeba i jo, ale zkuste to říct někomu, kdo se po světě sune právě jen po něm, protože se na nohy prostě nepostaví.
Šeredná zrůdo! Tahle slova slyšel takřka nepřetržitě. Každý den. Byl na ně zvyklý už od dětství, z domova. Nepřekvapovala ho, dokonce je očekával. Ale stejně o sobě věděl, že je lidská bytost… Co na tom, co říkají ostatní? Jako člověk se narodil, jako člověk žil a jako člověk i zemřel.
Drahý handicapovaný jedinče! Ano, tvůj život je často opravdu o mnoho těžší než život člověka, který ho prožívá bez handicapu, zcela zdráv, ale…
Pamatuji si, jak jsem byla šťastná za přiklepnutí třetího stupně invalidity a za hezkou výši důchodu. Bála jsem se, že mi stát nepomůže a já se jak mrzák budu muset nastěhovat zpět do mateřského hnízda. Uf, dopadlo to dobře, nějaký peníze jsem dostala. Bohužel ale ne dost na život v Praze. Schopnost práce mám sníženou o sedmdesát procent, jak to teď vyřeším?
Letos tradičně proběhl Prague Pride, pražský festival o LGBT+ komunitě a převážně taky pro ni. Během tohoto týdne se v Česku leccos změní – zatímco po zbytek roku se ve vedrech procházejí po ulici muži nahoře bez a stěžují si na zlé muslimy, kteří popravují homosexuály, během festivalu se rozčilují, jak mohl někdo povolit obří průvod Prahou, kde se vyskytují polonazí a pomalovaní lidé, nicméně vzápětí dodají, že až dorazí do Česka islám,
