Když mi Veronika Širc, předsedkyně spolku Jsem jedno ucho, poslala pozvánku na akci, kterou připravovala v Ostravě, napadlo mě, že to bude šance napsat reportáž. Mohlo by to být zajímavé, říkal jsem si a také mě napadlo, že bych mohl zjistit, jak slyším já.
Přispějte, pomozte, čtěte, sdílejte. A nedojímejte se, prosím, jinak neuvidíte na částku, kterou posíláte. Plejáda sbírek je prý ukázkou toho, jak jsme soucitní, přející a jak se dokážeme semknout. Jenže kdyby to tak bylo, nehrálo by roli, jestli je obnos pro někoho sotva vylíhlého a roztomilého, případně většího, fotogenického a odhodlaného. Nehrálo by roli, jak moc se v textu strádá, bojuje a inspiruje a jestli se daná věc může stát i jiným. A nehrálo
Komunikace o přáních v závěru života bývá velmi náročná a mnozí ji nechávají na poslední chvíli. Většinu lidí sice napadá, jak by toto období mělo vypadat, ale málokdo o svých přáních reálně mluví. Pokud patříte mezi ty, kteří s těmito náročnými tématy potřebují pomoci, můžete vyzkoušet konverzační karetní hru Řekni mi. Je to užitečný nástroj, díky kterému se snáz otevírá diskuse o přáních a hodnotách v souvislosti se závěrem života.
Tento rozhovor je pro mě osobní, neboť jsem prošla psychoterapeutickým programem oddělení 1 v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech. Znám ten pocit nejistoty, když nevíte přesně, do čeho jdete, přesto v koutku duše věříte ve zlepšení. A také vím, že vyrovnat se s duševními obtížemi nebývá legrace – než vám terapie pomůže najít sílu a nový nadhled.
O všem, co skupinová psychoterapie přináší a jakým výzvám pacienti i personál čelí, jsem si povídala s doktorkou a psychoterapeutkou Pavlou Stopkovou. Dozvěděla jsem se více o spolupráci celého týmu a důležitosti všech jeho členů. Zjistila jsem, čím virtuální realita boří předsudky vůči psychiatrii a kde čerpá sílu a inspiraci ona sama.
Miluje gastronomii a zážitky s ní spojené. Proslavil se jako provozní čajovny s galerií, pokračoval penzionem, creperií a kavárnou. Teď už Alexandr Atanasov pátým rokem prodává kávu Naturpark 12, školí její přípravu, má v malíčku potřebné technologie a organizuje cateringy.
Mám pro vás tip, jak pečovat o své duševní zdraví ve čtyřech dnech plných inspirace! Od čtvrtka do neděle se tento týden v krásných prostorách Městské knihovny v Praze koná 9. ročník festivalu Na hlavu, který pořádá Národní ústav duševního zdraví. Letos se vše točí kolem LÁSKY – vztahů k druhým i k sobě samým.
V inspirativním prostředí brněnského Divadla BARKA jsem si povídal s jeho ředitelkou Zdeňkou Vlachovskou. V rozhovoru jsme probrali náročné začátky divadla, jeho specifika, důvody osamostatnění od Ligy vozíčkářů a mnoho dalšího. Samozřejmě nechyběl ani vhled do jednotlivých souborů handicapovaných umělců, kterým toto divadlo poskytuje bezpečné zázemí. Dotkli jsme se také osobnějších témat, která s divadlem rovněž úzce souvisela.
Do 27. února můžete navštívit výstavu „Práh jižní Morava – 25 let na cestě k duševnímu zdraví“, na níž prožijete neopakovatelný příběh organizace, která pomáhá lidem s psychickými obtížemi. Na akci projdete historií Prahu jižní Morava, nahlédnete do příběhů lidí s duševním onemocněním a dozvíte se řadu praktických informací, jež se můžou hodit vám nebo vašim blízkým. Výstava probíhá v originálním prostředí skleníků Botanické zahrady Masarykovy univerzity v Brně.
Předsedkyní Rosky Olomouc je Jana Nakládalová už osmnáct let, stala se jí nedlouho poté, co jí diagnózu roztroušená skleróza lékaři v roce 2006 sdělili. Přijala ji s nadhledem. „S tím, když člověk onemocní vážnou chorobou, stejně nikdo nic nenadělá. Já jsem začala shánět informace, co to je za nemoc, jaké mám jako pacient vyhlídky, stejně jako další pacienti,“ říká v úvodu našeho povídání Jana Nakládalová, která letos oslaví devětašedesáté narozeniny a na otázky magazínu Inspirante odpovídala ochotně, s nadhledem a také s humorem.
Na blogu si říká Obyčejná máma a její přání, aby dcera mohla chodit na spádovou základku vlastně úplně obyčejné je. Až na ten chybějící výtah. V podobné situaci je překvapivě mnoho rodin s dětmi s fyzickým handicapem, jenže jejich úsilí o rovný přístup ke vzdělání končí kvůli neochotě autorit nebo šikaně často tak, že musí rezignovat a vozit ratolesti jinam, pokud ovšem je kam.
