Padla jsem jí k nohám. Doslova.  Automaticky jsem hlesla „promiňte!“. Jsem totiž dobře vychovaná i v letu. Nohy se zastavily. Ty její.  Koukala jsem jí zblízka na dekor bot a rozdejchávala bolest, protože řvát mi přišlo přes čáru. To, že mám na kolenou čerstvý rány z jinýho pádu, nemohl nikdo vědět a já chtěla, aby to tak zůstalo.  Ovšem tolik soukromí jsem opravdu nečekala. Nohy, co byly svědkem pádu, mě s klidem

Spanilá jízda nesmyslnými hláškami spojenými s časem lidí s handicapem pokračuje. Oč obyčejnější věty to jsou, o to větší rána na solar. Vím, že argumentovat zdravotním stavem je vošajstlich, ale spoléhat se na empatii, zkušenost nebo aspoň představivost zjevně nestačí.

Nepřestává mě fascinovat, kolik nesmyslů koluje kolem času lidí s handicapem. Náš čas nemá žádnou hodnotu, protože se nepočítá s tím, že vůbec něco děláme a že máme životy podobně nadité jako vy. Proč nepřijdeš jindy? Z úplně stejného důvodu jako vy. Když nás potkáte v krámě, u doktora, v tramvaji nebo v knihovně, jsme tam proto, že tam být potřebujeme, chceme nebo máme, ne proto, že nám statný ošetřovatel určil na středu ráno

Všimněte se, jak moc nabobtnal na významu čas. Stihnout co nejvíc a být imrvére ve smyku je neskonale in, stejně jako honit resty na nemocenské, ošetřovačce a o víkendu. Jsme produktivní, nepostradatelní, máme práce, funkce a hafo projektů, jinak by to kleklo. Zachraňujeme firmu, domácnost a zeměkouli tím, že věčně něco nebo někoho organizujeme. A navrch zobem, popíjíme, přejídáme se a nespíme, protože si nedokážeme říct dost. Dost. Ne fakt, já už