Mého oblíbeného hodináře vystrnadil sex shop. 

Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá, že vánoční výzdoba doznala futuristických a ergonomických vylepšení, nebo že jde o sváteční rozšíření sortimentu na baterky. Jenže z výlohy toho jinak nenápadného bočního krámku v uličce mezi botami, oblečením a salaterií na mě pomrkává kráska v krajkovém spodním prádle a mnohoznačným úsměvem mě láká mezi zboží pro velký. No co, v jiných patrech jsou restaurace, kavárny, knihkupectví, oblečení, drogerie a lékárna, tak proč to nemít komplet. Jakože nasytíme úplně všechno, na co máme zrovna chuť. Pět rohlíků, dva jogurty a dildo, prosím, děkuji.

Nebyl doma, protože se sousedem zapojil syna. Vidím chlapce v zásuvce a ptám se po robotech, vím já, čí narození vlastně zapíjí? Taky mi něžně připomněl, jak je dobře, že jsem u něj vyla, asi že to bylo za úplňku a došlo i na kapesníky. Když to zkoušel urovnat, doplnil, že myslel povila. V tom ale nejedu už vůbec a teď se bojím zeptat, jestli ta pískací hračka je vážně psí.

Až se příště marodím, chci bejt našeptávač v mobilu.

Zase jeden takovej den, kdy bych chtěla být sama se sebou. 

Kráčet městem a nemuset koukat pod nohy, kolem sebe, nehlídat, jak blízko a rychle kdo kolem jde a jestli mě aspoň trochu vnímá. Neuhejbat psům, dětem, koloběžkám a kolům, nedělat nic navíc.  Nepředvídat všechno, co se kde šustne, jen abych mohla zůstat stát nebo abych došla o kus dál.

Chtěla bych jenom jít. Po chodníku, ulici, silnici, cestě.

„Focení nevadí?“ zeptá se a už už si bere foťák do ruky. „Nefotit, prosím,“ řeknu a ustoupím ze záběru. Zamrzne, zaskočila jsem ho, možná čeká, že ještě něco dodám. Třeba to tradiční o dvou bradách, čtyřicítce za krkem nebo že chci, ať mě přemlouvá.

Jenže tentokrát to nezabere.