„Okamžitě si nandej tu roušku, krávo, já covida riskovat nebudu,“ řve obtloustlej týpek ve značkovým všem kromě vystupování. Přes prsa má metalickej nápis, křižmo mu visí ledvinka, na krku řetěz. Slečna, na které se kromě šňůr vody neblýská nic, si sundá kapuci, srovná odchlípnutý kus látky, špitne „pardon“ a provinile z ní kape. „Tak vona mladá paní nic neriskuje, paní ne,“ přisadí si babka ze sedadla za

Padesátý sloupek! Tohoto výročního „broučka“ chci věnovat rodině. Celé mé milované a milující rodině. Mám to štěstí, obrovské štěstí, že jsem vyhrála v božské a andělské loterii rodinu, kterou mám, do které patřím. Jsem součástí takového daru, který bych nikdy za nic nevyměnila. Kolikrát už jsem si říkala, že mnohá trápení, která mi život nakládá na bedra, jsou výplatou „zprostředkovateli“ za to tolik cenné, co mi jinak poskytl.

Mám nový literární vzor – je jím Marieke Lucas Rijneveld, laureát/ka prestižní Booker International Prize 2020. Jelikož se autor/ka prezentuje jako nebinární, mezičlověk, muž i žena, používám nejednoznačné označení „jejich“ jména. Pro přesnost v tomto textu budu i nadále používat označení v mužském rodě a zájmena v třetí osobě množného čísla, jak je nepsaným pravidlem při mluvě o nebinárních lidech v českém jazyce. Nebinárost mladého autora vyvolala pozornost i v jiných českých médiích a je určitě příznačnou

„Tak můžeš do vody, tam se uvolníš. Umíš plavat, viď?“ Umím. V lecčems. Ale jestli to je vždycky uvolňující, to si teda jistá nejsem. Doma jsme měli vanu. Bez madla, protože kdybychom něco dalšího navrtali do umakartového jádra, spadne nám to celý na hlavu. Díky tomu jsem se ale naučila lézt do ní tak, jako by šlo o olympijský víceboj.  Svršky dolů, ruce vzhůru, rozpažit. Zapřít se

„A proč ho nechceš? Vždyť je tak hodný! Zdraví tě, nabízí ti pomoc s těžkými taškami… Co ještě můžeš chtít?“ Sdělil vám někdo tyto věty? Mně ano. Výraz „hodní chlapci“ jsem dala schválně do uvozovek, protože jde o terminus technicus, kterým se sice označují hodní chlapci, ale zároveň i ti, o kterých si někdo (klidně i oni sami) myslí, že by se k vám hodili, ačkoliv s nimi rozhodně žádný vážný (a občas

Je prý dobré a důležité být originál. Nejít s davem. Nebýt pokrytec – mít a upřímně prezentovat vlastní názory a postoje. Bojovat za ně. Hlavně se za ně nestydět a neskrývat je! To je cesta k růstu! Zvláštní je, že když něco takového uděláme, mnohdy dostaneme pořádně přes prsty. A to stále všichni chceme žít v demokracii a pravdě. Jenže v čí? Je jenom jedna? Nebo kolik pravd vlastně existuje? Každý máme svou pravdu, respektive

Bořivoj léta zvaný Borec je čtvrtý ze sedmi dětí. Otec mu umřel, když mu byli tři, matka začala chlastat, když jí bylo třicet tři. To je jasný znamení – Borec od té doby nesnáší trojku. V ničem. Věci kupuje v sudém počtu, chodí zásadně na dvě, ale jenom proto, že to viděl v reklamě na holení. Byt má starej a hnusnej, ale zase je v něm jednoznačně nejhezčí. Svědomitě si

Schizofrenie a jiná závažná duševní onemocnění se neobejdou bez léků. Četli jste to určitě už několikrát v popularizačních článcích a podobně, ale opakování matka moudrosti: je známo, že medikace dobře zabírá na tzv. pozitivní příznaky schizofrenie, tj. bludy a halucinace, upraví vám spánek a celkově zklidní. Jste tak schopni vyhnout se hospitalizaci a jste v kontaktu s realitou. Když máte zázemí, práci a tak trochu štěstí, můžete fungovat docela jako běžný občan. O čem se však příliš

Slovo „sebeobhájce“ se používá pro označení lidí, kteří mají určité postižení a bojují za svá práva. To slovo používají jak oni sami, tak ti, kteří se mezi ně nepočítají. Jeho používání však vyvolává – nebo by mělo vyvolávat – určité otázky. Poprvé jsem byla nazvána sebeobhájkyní někdy před rokem, čili v době, kdy už jsem toto slovo znala. Aby ne – je široce používané a najdeme ho dokonce

Někdy je fajn mít svůj vlastní sloupek. Když ostatní opěrné body mizí, můžu se opřít aspoň o něj.  To nejdůležitější, co k životě s handicapem potřebujete, vás nikdo nenaučí. Jak mít aspoň kousek sebedůvěry a jak se srovnat s tím, že nakonec jste na život a jeho etapy i rozhodnutí úplně sami. Strašně moc toužíte po tom, aby vám někdo všechny ty komplikace a karamboly aspoň věřil, ale zároveň si je nechcete přiznat do