Nedávno jsem jela tramvají a koukala z okna. Na balkoně jednoho z domů, kolem kterých jsme projížděli, visela tibetská vlajka. Pomyslela jsem si: „Proboha, proč? 10. března už dávno bylo!“ A pak mi došlo, jakou blbost jsem právě vymyslela. Navzdory názvu a perexu nebude dnešní sloupek o Tibetu jako spíš o jednom fenoménu, který se vyskytuje v celé společnosti, nicméně na příkladu vyvěšování tibetských vlajek se popisuje nejlépe. Ale zpátky k tramvajové příhodě. Proč to

Sedím v křeči v kavárně a hypnotizuju tabuli s příjezdy a odjezdy vlaků. Potlačím vrozenou nechuť k zeměpisu, odložím logaritmické tabulky a atlas mladého železničáře. Nenechám se rozhodit tím, že vlak stejného jména jede dvěma směry, tam a zpátky, tentokrát mě nedostanou. 🙂 Dýchám zhluboka a civím. Nakonec mě adrenalin donutí postávat v davu, odhodlanou vyřítit se k mašině s batohem na zádech. Chuťovka. Podle místenky deset minut do odjezdu a vlak pořád nikde. Sakra. Šiklo by se

Lidskou přirozeností je chtít víc. Snažit se o lepší podmínky a výsledky, dosáhnout na to, co ještě nemáme, obsáhnout a naplnit život do poslední možné volné kapacity. Vědomě či podvědomě to tak máme pravděpodobně všichni. Naštěstí přicházejí okamžiky, díky nimž si uvědomíme, co je daleko podstatnější a vzácnější. To krásné, o čem je třeba nejen psát… Jsem nedlouho po operaci. Naplánovaná je další, obtížnější, ani nevím, kolikátá už bude. Zní mi to

Hudba pro mě vždycky reprezentovala život. Sama se muzice sice věnuji jen jako vášnivý posluchač a návštěvník koncertů, ale myslím, že mohu bez jakéhokoliv ezoterického či sluníčkovského ladění říci, že při poslouchání skladeb a při koncertech cítím určitou uvolněnost, energii a „vazbu na život“. I podle výzkumů má hudba pozitivní dopad na lidské zdraví a působí příznivě také na neurovědní úrovni – ovlivňuje náš mozek a působí nám libé pocity a uvolnění, které pak vedou k redukci

Pro některé požehnání, pro jiné noční můra. Dovolená v Česku. Se zrušenými pobyty v zahraničí a nastalým létem přibyl počet lidí, kteří se na týden nebo dva místo toho uvelebí v tuzemském penzionu nebo hotelu. A teď si představte, že poblíž těch hotelů bydlíte… Od doby, co jsem se přestěhovala do Prahy, potkávám v ulicích často živočišný druh čeledi Hominidae, který nejspíš nebyl dosud antropology probádán: člověk turistický. (Ba ne. Podle

Otevřu pc. Chce po mně heslo. Cajk. Kolečko se točí a monitor se rozzáří optimismem: „Heleno, využijte vaše prostředí na maximum!“ To už dělám, chodím ven, koukám do zeleně (čili zírám na ten jedinej strom, co tu zbyl), trávu nesekám a hmyz nezabíjím. Ale jasně, o to tu nejde. Vcucne mě série nesmyslných a podbízivých otázek. Je fuk, jak veselý jsou k nim obrázky, můj počítač mě normálně buzeruje. A navrch se

Udělám pár kroků a žena v bílém si mě zkoumavě prohlíží. Nevím, jestli se vylepšit, jít pomalu a trochu líp, nebo jít prostě tak jako normálně, tedy standardně blbě. Stoupnu si ke hraně stolu a s maximálním soustředěním se na zlomek vteřiny postavím na jednu nohu, přičemž se zpomaleně hroutím na stranu druhou.  Mám za to, že takhle nějak vypadají groteskní herecká cvičení nazvaná Práce s tělem. Abych to vylepšila, zkusím

Protesty proti policejní brutalitě a násilí na černoších v USA se rozšířily po celém světě. I když se o případech fatálního policejního pochybení hojně diskutuje, nabízí se otázka, čí životy z řad černochů vyvolávají empatii a solidaritu. Hnutí Black Lives Matter neboli Na životech černochů záleží už dlouhodobě upozorňuje na to, že černoši s postižením jsou taky černoši. „Odpočívej v síle, Oluwatoyin Salau,“ stálo v jednom příspěvku, který jsem zahlédla na Facebooku. Dvacetiletá absolventka střední

Knihy už čtu nějakou tu dobu. A svůj literární vkus si i teď, s blížící se třicítkou, stále tříbím. Momentálně se vracím do svých náctiletých let a čtu knihy tzv. „young adult“, neboli pro mladistvé. Literatura však v mém životě neměla vždy tak jednoznačné místo. Ještě donedávna jsem si myslela, že knihomol je nudný patron. A co já udělám? Začnu číst romány pro mladé dívky, které jsou mnohými považovány za pokleslý žánr. Ale

Tento výrok jsem kdysi spatřila natištěný na hrnečku, který prodávali v dárkovém oddělení vedle knihkupectví. Přestože mám v kredenci trvale „přehrnečkováno“, zmíněný kousek jsem si domů ještě pořídila. Zatoužila jsem mít tu hlubokou pravdu denně na očích. Knihy jsou totiž našimi věrnými přáteli, průvodci od dětství až do konce života. Jsou tu pro nás při objevování světa, stávají se záchytným bodem v období dospívání, zálibou v dospělosti. Cestují s námi na prázdniny a dovolené. Jsou