„A proč ho nechceš? Vždyť je tak hodný! Zdraví tě, nabízí ti pomoc s těžkými taškami… Co ještě můžeš chtít?“ Sdělil vám někdo tyto věty? Mně ano. Výraz „hodní chlapci“ jsem dala schválně do uvozovek, protože jde o terminus technicus, kterým se sice označují hodní chlapci, ale zároveň i ti, o kterých si někdo (klidně i oni sami) myslí, že by se k vám hodili, ačkoliv s nimi rozhodně žádný vážný (a občas

Je prý dobré a důležité být originál. Nejít s davem. Nebýt pokrytec – mít a upřímně prezentovat vlastní názory a postoje. Bojovat za ně. Hlavně se za ně nestydět a neskrývat je! To je cesta k růstu! Zvláštní je, že když něco takového uděláme, mnohdy dostaneme pořádně přes prsty. A to stále všichni chceme žít v demokracii a pravdě. Jenže v čí? Je jenom jedna? Nebo kolik pravd vlastně existuje? Každý máme svou pravdu, respektive

Bořivoj léta zvaný Borec je čtvrtý ze sedmi dětí. Otec mu umřel, když mu byli tři, matka začala chlastat, když jí bylo třicet tři. To je jasný znamení – Borec od té doby nesnáší trojku. V ničem. Věci kupuje v sudém počtu, chodí zásadně na dvě, ale jenom proto, že to viděl v reklamě na holení. Byt má starej a hnusnej, ale zase je v něm jednoznačně nejhezčí. Svědomitě si

Schizofrenie a jiná závažná duševní onemocnění se neobejdou bez léků. Četli jste to určitě už několikrát v popularizačních článcích a podobně, ale opakování matka moudrosti: je známo, že medikace dobře zabírá na tzv. pozitivní příznaky schizofrenie, tj. bludy a halucinace, upraví vám spánek a celkově zklidní. Jste tak schopni vyhnout se hospitalizaci a jste v kontaktu s realitou. Když máte zázemí, práci a tak trochu štěstí, můžete fungovat docela jako běžný občan. O čem se však příliš

Slovo „sebeobhájce“ se používá pro označení lidí, kteří mají určité postižení a bojují za svá práva. To slovo používají jak oni sami, tak ti, kteří se mezi ně nepočítají. Jeho používání však vyvolává – nebo by mělo vyvolávat – určité otázky. Poprvé jsem byla nazvána sebeobhájkyní někdy před rokem, čili v době, kdy už jsem toto slovo znala. Aby ne – je široce používané a najdeme ho dokonce

Někdy je fajn mít svůj vlastní sloupek. Když ostatní opěrné body mizí, můžu se opřít aspoň o něj.  To nejdůležitější, co k životě s handicapem potřebujete, vás nikdo nenaučí. Jak mít aspoň kousek sebedůvěry a jak se srovnat s tím, že nakonec jste na život a jeho etapy i rozhodnutí úplně sami. Strašně moc toužíte po tom, aby vám někdo všechny ty komplikace a karamboly aspoň věřil, ale zároveň si je nechcete přiznat do

Jednoho parného letního dopoledne jsem čekala na konzultaci s anesteziologem před příjmem na jednodenní chirurgii. Do stejné ambulance mířily jak zástupy pacientek a pacientů indikovaných k redrenáži perianálních píštělí, tak komerční klientela – ženy dychtící po estetických zkrášleních a omlazení plastickou chirurgií. Zcela jasně bylo znát, že tentokrát se na tomtéž místě nesešla prostě jen skupina lidí. Toho dne proti sobě seděly a pohledy se měřily dva naprosto odlišné tábory lidských osudů. Tváře živých

Love, let it rain! zavřeštím a klesnu s námahou k zemi. Sedmnáctej dřep bolí. Teda – on bolí už dřep první, ale to mám ještě iluze. Vždycky je mám, jinak bych cvičit ani nemohla. Kontroluju paty, špičky, ramena, kolena, bedra i výraz, zatímco company na monitoru rytmicky skáče, dupe a pumpuje. Já chci taky, let it rain! Oni kopou, točí se a elegantně zamrznou v pohybu, já dřepuju snad i ušima. Oni vypadají

Sedla jsem si ke stolu a chtěla napsat sloupek o sebehodnotě, když vtom v bytě vypadl proud. Nikdo doma nebyl, všude tma a ticho. Trochu děsivé. Beru boty a klepu na souseda, zda by mi pomohl. Záležitost jedné minuty, která se zdárně ukončila, měla jeden zádrhel: ne všechny zásuvky byly nahozené a nefungoval internet. Jelikož bylo devět hodin večer, už jsem sousedy otravovat nechtěla a místo toho si udělala čaj (varná konvice

„Přála bych si být už dospělá,“ řekla jsem jednou doma, když mi bylo sedm let. „Buď ráda, že jsi dítě, nemusíš se o nic starat,“ dostalo se mi odpovědi. Je lepší bezstarostnost, nebo svoboda? Dnešní svět je hodně rychlý a informace zastarávají strašně rychle. A nejen ty. Ze svého dětství si ještě pamatuji gramofonové desky a walkmana, kterého jsem si vzala na tábor a v němž jsem si přehrávala muziku. Když