Miluji energii života. Ať už je jakýkoliv. Tu sílu, kdy se nadechnu a spolu se vzduchem do mě proudí poznání, že to půjde. Nějak. Jednou lépe a krásně. Jindy hůře, s tíhou srovnatelnou s vahou vagonu uhlí. Uhlí tak černého, že jeden je z toho celý ukoptěn. A celý vlak se řítí dál – rychle, kolikrát bez kontroly…
Nesnáším, když mezi námi musím dělat lajnu. Jenže v téhle zemi nikdo nepočítá s tím, že to malé postižené robátko jednou vyroste. Všichni se logicky snaží z dítěte vytřískat maximum. Ale pak se začnou chovat, jako by se diagnóza úderem osmnáctin rozplynula nebo se navždy zakonzervovala tak, jak právě je.
Pohlazení od psycholožky Je to právě zvolený postoj, který o nás vypovídá, jak se budeme k věcem stavět. Když k nim budeme předem přistupovat znechuceně, s odporem, nebudou nás bavit ani nám moc nepůjdou.
Francouzský básník Raoul Ponchon v jedné básni napsal (a František Hrubín přeložil)
Prokrastinace. Kdo byl jednou studentem nebo se potýkal s nějakým deadlinem, ví, o čem je řeč. „Chorobné“ odkládání úkolů, nicnedělání, případně obsedantní uklízení či sledování seriálů. I já to znám.
Když jsem dostala vyrozumění (nezamýšlený vtip) o své diagnóze, stálo ve spise, že jsem jako malá utíkala rodičům a byla schopná odcházet s cizími lidmi. Ačkoliv to zní hororově, nakonec to mělo své výhody. Třeba tuto příhodu starou čtvrt století.
Každá další operace, kterou musí pacient podstoupit, je jako další boj – boj s nemocí, za své zdravější tělo, boj sám se sebou. Přesto to není jako sportovní zápas, na který trénujeme dlouho před ním. Při operacích si procházíme bojem, na nějž nás nikdo dopředu nepřipravil. Ale jakmile se do něj dostaneme, tak – i když nevíme jak – bojujeme.
Tenhle sloupek bude ze začátku nuda, ale skončí dobře. Když mi šéfredaktorka Petra před časem poslala pozvánku na mezinárodní konferenci Antidiskriminační zákon 2009–2019, 10 let na cestě k férovosti, potvrdila jsem obratem účast. Jednak mě téma zajímá a druhak mým osobním filtrem „kde to je, kdy to začíná, dostanu se tam v poho ze Slanýho“ akce prošla.
Chybujeme všichni. Lidé i zvířata. Stroje, přístroje mohou selhat. Omyly a chyby jsou přirozenou součástí života, i když příjemné nejsou. Mohou být poučné a zocelující, posunout nás dál. Nebo mohou mít negativní dopad na nás i naše okolí, dokážou pořádně škodit, případně vyústit až ve fatální důsledky. Důležité je rozeznat, kdy se jedná o omyl a chybu, které můžeme zařadit ještě do přirozeného procesu našeho bytí a konání, nebo jedná-li se už o pochybení z lajdáctví, lhostejnosti, hlouposti,
Všimněte si, že v reportáži je člověk s handicapem téměř vždycky někdo, na koho je v pohybu zpomalený záběr, nejlíp ve chvíli, kdy někam vjíždí či vchází. Zcela zásadní je, aby se přitom usmíval, ideálně vyloženě tlemil, a aby bylo možné dělat prostřihy na zaslzené pohledy všech kolem.
