Jako malá holčička jsem v čekárnách lékařů a nemocnic proseděla a mámě na klíně proležela nespočet hodin. Dodnes si pamatuji vylepené plakáty s vyobrazením lidského ucha a motýla, s velkým nápisem „Psst, ticho léčí!“ Nechápala jsem smysl tohoto apelu, když zejména zdravotnický personál práskal dveřmi, křičel přes celou chodbu a obecně všude vládl hluk, chaos a stres.
Je to tu zas. Sychravo, lezavo, mlhavo. Klendra a bacily. Mě klepne. Nechápu, co je to za módu chodit po světě připochcíplej.
Je to už hodně let, ale zapomenout se na to nedá.
Můžeme být k smrti vyděšení z toho, že nás čeká něco, co si ani ve snu nedovedeme představit, jak bude probíhat. U pacientů tohle platí víc než u kohokoli jiného. Strach z toho, co přijde. Bude to bolet? Zvládnu to? Ale co když už máme něco za sebou a projevy komplikací se nám zdají povědomé? A najednou nemáme strach z neznámého. Zmocňuje se nás strach právě proto, že tušíme, co přijde…
Není to tak dlouho, co jsem úspěšně dokončila své studium. A světe div se, s tím se automaticky pojí věc o poznání méně příjemná – promoce. Pro mě pouze prázdná formalita, nabubřelá gesta a milion záblesků z Iphonů pyšných rodičů. Ale jelikož by mi to maminka neodpustila, i já jsem navlékla sváteční šaty a jala se participovat na slavnostním obřadu. Nechyběla ani státní hymna, každopádně vzhledem k průběhu mého studia, které bylo vším,
Když jde někdo dělat žurnalistiku, obvykle tak činí proto, že se vidí s mikrofonem, kamerou či zápisníčkem v ruce, aby s jejich pomocí sestavil srdceryvný a dechberoucí příběh o znepřátelených armádách na bojové frontě. Nebo při rozkrývání obří korupční kauzy a následně s medailí za zásluhy. Ale i když je to velmi tvůrčí povolání, je to taky řemeslo, kde sebestřednost musí stranou.
Když mi byly čtyři, naučila mě máma básničku Hora Říp ze sbírky Maminka od Jaroslava Seiferta.
„Brouk“ slaví 30. výročí. Tolikrát už přiletěl na stránky Inspirante. Dovolte mi, prosím, dnes #nechbroukažít obléknout do rodinného kabátku. Nebude řeč o sestrách zdravotních, řádových, o krvi a nemocnicích, ačkoli pohybovat se nebudeme daleko od tématu… Takže o těch diagnózách a slzách to také bude. O pocitech a citech určitě. Vše souvisí se vším.
Všude samej samet. Třikrát hurá. Vybavuju si hlavně prvotní strach, že možná bude válka, protože proč by se tam jinak tak mydlili a dělali rambajs klíčema. Nestihla jsem si zkusit pracovní soboty, nastoupit do jisker nebo bejt u nácviku spartakiády. A bylo mi to coby prckovi líto. Vytratily se soušky čelky, Vitacit, skákací gumy, síťovky a mlíko v plastu, co se mu stříhal růžek.
Není to tak dávno, co internetem proběhlo kontroverzní video jistého nejmenovaného ženského spolku, ve kterém se řada žen omlouvá mužům za to, že jim přebraly jejich mužské role a že se snaží být lepší než oni. Tyto ženy proklamují, že muže bezmezně milují a některé u toho brečí tak, jako by zažívaly domácí násilí. Video si nejen díky své absurdnosti zasloužilo pozornost médií, a jelikož se domnívám, že jeho
