Je to tu zas. Sychravo, lezavo, mlhavo. Klendra a bacily. Mě klepne. Nechápu, co je to za módu chodit po světě připochcíplej. 

Je to už hodně let, ale zapomenout se na to nedá.

Není to tak dlouho, co jsem úspěšně dokončila své studium. A světe div se, s tím se automaticky pojí věc o poznání méně příjemná – promoce. Pro mě pouze prázdná formalita, nabubřelá gesta a milion záblesků z Iphonů pyšných rodičů. Ale jelikož by mi to maminka neodpustila, i já jsem navlékla sváteční šaty a jala se participovat na slavnostním obřadu. Nechyběla ani státní hymna, každopádně vzhledem k průběhu mého studia, které bylo vším,

Když jde někdo dělat žurnalistiku, obvykle tak činí proto, že se vidí s mikrofonem, kamerou či zápisníčkem v ruce, aby s jejich pomocí sestavil srdceryvný a dechberoucí příběh o znepřátelených armádách na bojové frontě. Nebo při rozkrývání obří korupční kauzy a následně s medailí za zásluhy. Ale i když je to velmi tvůrčí povolání, je to taky řemeslo, kde sebestřednost musí stranou.

„Brouk“ slaví 30. výročí. Tolikrát už přiletěl na stránky Inspirante. Dovolte mi, prosím, dnes #nechbroukažít obléknout do rodinného kabátku. Nebude řeč o sestrách zdravotních, řádových, o krvi a nemocnicích, ačkoli pohybovat se nebudeme daleko od tématu… Takže o těch diagnózách a slzách to také bude. O pocitech a citech určitě. Vše souvisí se vším.

Všude samej samet. Třikrát hurá. Vybavuju si hlavně prvotní strach, že možná bude válka, protože proč by se tam jinak tak mydlili a dělali rambajs klíčema. Nestihla jsem si zkusit pracovní soboty, nastoupit do jisker nebo bejt u nácviku spartakiády. A bylo mi to coby prckovi líto. Vytratily se soušky čelky, Vitacit, skákací gumy, síťovky a mlíko v plastu, co se mu stříhal růžek. 

Není to tak dávno, co internetem proběhlo kontroverzní video jistého nejmenovaného ženského spolku, ve kterém se řada žen omlouvá mužům za to, že jim přebraly jejich mužské role a že se snaží být lepší než oni. Tyto ženy proklamují, že muže bezmezně milují a některé u toho brečí tak, jako by zažívaly domácí násilí. Video si nejen díky své absurdnosti zasloužilo pozornost médií, a jelikož se domnívám, že jeho

Všechno to začalo asi před rokem. V té době jsem už do Inspirante psala, nicméně jako externistka. Jednoho dne jsme se o něčem bavili na poradě, ani nevím už o čem, ale vím, že když přišla řada na mě a mluvila jsem, zmínila jsem, že nemám invalidní důchod. Naše šéfredaktorka se na mě zděšeně podívala a zeptala se: „Vy nemáte invalidní důchod?!“