Všechno to začalo asi před rokem. V té době jsem už do Inspirante psala, nicméně jako externistka. Jednoho dne jsme se o něčem bavili na poradě, ani nevím už o čem, ale vím, že když přišla řada na mě a mluvila jsem, zmínila jsem, že nemám invalidní důchod. Naše šéfredaktorka se na mě zděšeně podívala a zeptala se: „Vy nemáte invalidní důchod?!“
Máloco je tak bariérový jako jezdící schody. Horší jsou snad už jen mokrý a přecpaný jezdící schody. Popojedem. Zatímco zdravému člověku nabízejí eskalátory určitej komfort, já jsem na nich perplex.
Jsem pro otevřenost. Ale jsou věci, které prostě nechcete. Třeba aby vám bylo vidět do (bankovních) karet… I když docela často platím mobilem přes aplikaci Apple Pay, jsou situace, kdy se mi telefon vytahovat nechce. Když vidím nejistou pokladní a taky když za mnou u kasy stojí partička přiopilých výrostků. Můj telefon je sice už stará šunka, ale jeden nikdy neví…
Někteří lidé jsou jako oplatky. Prasklí a polámaní na kusy. Nesmí se na ně moc tlačit, jinak nám zůstanou jen drobky. Tuto trefnou moudrost jsem nevymyslela já, ale slyšela jsem ji ve filmu. Zasáhla mě, protože jsem se už mnohokrát v životě přesvědčila, jak moc pravdivá tato skutečnost je.
Každý týden si tu s vámi povídám o obrně, vlastní rovnováze a nástrahách velkoměsta, jsem moudrá, vtipná, svěží a kdesi cosi. Tedy měla bych být. Miluju ten stav, kdy z čiré bezmoci vykutám něco, nad čím se u kafe smějete, debatujete nebo co vás přinutí mi napsat, na chvilku se zastavit nebo třeba někomu pomoct. Čistím si tím hlavu, rovnám myšlenky a hlavně vlastní nohy do bž a shrbená záda. A mezi námi, nepřipadám
„Zpomal,“ říkají mi často kamarádi. Nejde ani tak o to, že bych byla nějak obzvlášť produktivní. Spíš žiju stále v předběhu. Je to klišé, ale naše doba na tom má svůj podíl. Proto se ve velkém pořádají kurzy a semináře typu „Jak být v kontaktu se svým tělem“ a podobně. Ačkoliv na ně nechodím, myslím, že se mě docela týkají. „Moc přemýšlíš,“ dodávají přátelé.
Čas od času se mi stane, že si od nějakého kolegy novináře (naštěstí ne z Inspirante) přečtu něco o lidech, kteří „trpí“ autismem, případně mě někdo v osobním kontaktu za osobu „trpící“ autismem označí.
Miluji energii života. Ať už je jakýkoliv. Tu sílu, kdy se nadechnu a spolu se vzduchem do mě proudí poznání, že to půjde. Nějak. Jednou lépe a krásně. Jindy hůře, s tíhou srovnatelnou s vahou vagonu uhlí. Uhlí tak černého, že jeden je z toho celý ukoptěn. A celý vlak se řítí dál – rychle, kolikrát bez kontroly…
Nesnáším, když mezi námi musím dělat lajnu. Jenže v téhle zemi nikdo nepočítá s tím, že to malé postižené robátko jednou vyroste. Všichni se logicky snaží z dítěte vytřískat maximum. Ale pak se začnou chovat, jako by se diagnóza úderem osmnáctin rozplynula nebo se navždy zakonzervovala tak, jak právě je.
Pohlazení od psycholožky Je to právě zvolený postoj, který o nás vypovídá, jak se budeme k věcem stavět. Když k nim budeme předem přistupovat znechuceně, s odporem, nebudou nás bavit ani nám moc nepůjdou.
