Poslední dobou si v životě připadám jako součástka. Když mě někdo potřebuje, vytáhne mě, přeleští a použije. A já neprotestuju, protože pomoc a vytváření harmonie miluju a jsem v tom dobrá.
„Ale neboj, jede tam metro, takže to dáš bez bariér.“
Někdy bych chtěla vidět lidem do hlavy. Vážně řekl právě tohle?
„Počkej, proč myslíš, že v metru nejsou bariéry?“
„Hele, metro je na každým rohu, je dobře dostupný, dodělávají tam výtahy, jsou tam eskalátory a dobrý značení. Nástupiště jsou placatý, je tam koho se zeptat nebo poprosit o pomoc, ve stanici sedí dispečer. Navíc je metro rychlý a jezdí každou chvíli.“
Nedělá on v dopravním podniku? Nedělá… Můžu mu přiznat, že jsou stanice, co nedávám?
Mého oblíbeného hodináře vystrnadil sex shop.
Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá, že vánoční výzdoba doznala futuristických a ergonomických vylepšení, nebo že jde o sváteční rozšíření sortimentu na baterky. Jenže z výlohy toho jinak nenápadného bočního krámku v uličce mezi botami, oblečením a salaterií na mě pomrkává kráska v krajkovém spodním prádle a mnohoznačným úsměvem mě láká mezi zboží pro velký. No co, v jiných patrech jsou restaurace, kavárny, knihkupectví, oblečení, drogerie a lékárna, tak proč to nemít komplet. Jakože nasytíme úplně všechno, na co máme zrovna chuť. Pět rohlíků, dva jogurty a dildo, prosím, děkuji.
Myslím, že přetáčení reklamy není to nejhorší, co se může mediálním magnátům stát. Co když se přeskakovat nedá, divák se dívá a je z toho perplex? Reklamní
„Tak snad půjdete dál!“ vyštěklo plexisklo.
„Dobrý den,“ odpovím do místnosti a zkouším si nevyčítat, že mám ve zvyku nejdřív klepat. Rozhlídnu se, usadím a věci položím na zem.
„Nedávejte tu tašku pryč, doklady budete ještě potřebovat!“
Škoda, že tu nejsou luxfery, ty by mě tak nedirigovaly. Po chvíli rozeznám hlavu úřednice, co pro své povolání položí život. Ten můj teda určitě.
„E-mail, nebo telefon?“
Na občanku? Ani jedno! „Prosím neuvádět.“
V posledním týdnu se mi díky pár internetovým diskusím o autobusech málem i zdá. Napsala jsem článek a pak reakci k sobě na sítě, přátelé na zdi tedy prominou
„Handicap mě už nijak nedefinuje!“ řekl a důležitě se rozhlédl po místnosti.
Hotovej název životopisu nebo nápis na náhrobek. Působí učeně, skoro jako nový náboženství. Ideální do titulků a pro vyvolání pocitu viny u těch, co nemají to štěstí být potřební. Škoda, že nemám trumpetu, do toho zaraženého ticha by se hodila. Tramtadadá! A přineste mi jako zjevně trapně definované židli, nebo mi ty nohy upadnou, díky.
Jasně, nejsme jen soubor nefunkčních orgánů a končetin, ale co s tím dál? Co si pomůžu, když kváknu právě tohle? Budu lepší, silnější, samostatnější nebo snad osobitější? Dám tím najevo, že si se vším poradím sama a že nepotřebuju dejme tomu parkovačku?
„Počkej, sim tě. Takhle přece nemůžeš nikam jít! Dej si to nějak to… esteticky.“
Než stihnu zareagovat, začne mi rukama šmejdit po těle. Rychlým pohybem mi srovná kabát v ramenou a podle švů, porozepíná a pozapíná knoflíky a přetočí ucho od batohu. Do toho mi stíhá strkat zbloudilej vlas za ucho a krotit pěšinku. Zjevně by se realizovala i níž, ale nohavici už radši zpacifikuju sama, stejně jako nestejnoměrně uvázaný boty a vršek svetru, co mi kdovíproč vyjíždí nahoru.
Zase mě někdo cizí oždibuje a uhlazuje. Uááááá!
Po sloupku o designu a bariérách mi pípla zpráva. „Piš na tohle téma častěji, o tom by se mělo vědět.“ Mělo, ale neví. Nebo spíš nechce vědět. Tomu nerozumím, protože jestli mají lidé s diagnózami opravdu něco společného, je to množství naprosto zbytečných každodenních bariér, které se bohužel berou jako důsledek handicapu, ne jako pouhý stavařský zvyk a neochota přemýšlet jinak.
Jsem předvídatelná.
V restauraci si vybírám sezení v koutě, s větším stolkem, lavicí a u okna.
Jako jednomu kousku mi ovšem obsluha nabízí ta nejtitěrnější místa uprostřed tahů do kuchyně a na záchod, kde zleva nedobrovolně poslouchám cizí hovory o nemovitostech a zprava o sportu. Shora na mě šajní zářivka, přirozené světlo je za příplatek. Číšník kolem mě imrvére krouží. Nabízí mi vodu, ještě než dosednu, dezert, ještě než dojím, a tahá ze mě další přání, ještě než si užiju to předtím. Asi mám exkluzivně dlouhý vedení, protože mezi loky a sousty potřebuju pauzu, když už ne soukromí.
A dorazí to rádio. Ticho je totiž na blacklistu.
