Minulý víkend se konalo moje první setkání pro pacienty ve spolupráci s Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze a firmou Dansac. Byla jsem nesmírně šťastná za ohlasy, které jsme dostaly od účastníků. Celková atmosféra nakonec převýšila i moji nervozitu a já si jakž takž vzpomněla na svoji řeč, která se mi to ráno vypařila z hlavy…

Možná jste slyšeli už o nějakém případu, kdy postižený musel vykonat nějakou práci zadarmo, ačkoliv by za ni dostal s největší pravděpodobností zaplaceno, kdyby postižený nebyl. Nebo by zaplaceno nedostal, ale stejně by to vypadalo úplně jinak.

Nastupuju do autobusu. Řidič se ke mně nakloní a důvěrně mi sdělí, že ráno vezl moji sestru. Moment, tady něco nehraje. „Má úsměv skoro jako vy. A berle,“ dodá spiklenecky. Aha, už jsem doma. A zase nemám slov.

Kdo nás čtete pravidelně, už toho o mně něco málo víte. Kdo ne, mrkněte se, pokud chcete… Od okamžiku, kdy mě Helča Tutterová koncem dubna letošního roku prvně kontaktovala (díky, Helčo) s nabídkou pracovat pro Inspirante, projekt spolku Revenium, na pozici korektorka a redaktorka, už šlo vše fofrem…