Odešels. Konečně. 

Rozhlídnu se po svým jedna plus okno a vidím obtisky toho, že jsme tu byli dva. Hrnky, talířky, vidličky. Na pultu leží utěrka, o kus dál váza s májovými větvičkami a zbytek sekaný a bublaniny.

Měla bych uklidit. Ale neuklidím. Nemůžu.

Právě přetejkám dojmy a další už nepojmu. Jde o zvláštní směsici zážitků, něhy a nervozity, mixnutou s mírnou nespavostí, tlakem z práce a přemírou celotýdenního dojíždění i pohybu. Ono se to totiž nasčítá.

Jsem ráda, že mě takhle nevidíš.