Někdo sem tam namítá, že čím dál vyšší věk už není důvod k slavení. Osobně jsem rozhodně pro čím dál větší oslavy! Dožitá jubilea si přece máme pochválit, poděkovat za ně a užít si je. Proto se s vámi chci podělit o dnešní radost. Broučkový sloupek slaví stovku! Je to až k nevíře. Před pěti lety by mě ani nenapadlo, že budu psát autorské sloupky, texty o kávě a přírodě, zpracovávat monitoring
„Vy máte obrnu?“ Zjevně ho to rozrušilo. „A to vás to lízlo tak málo?“ Ehe. Jsme si kvit. Teď rozrušil on mě. Jenže kopnout ho nezvládnu, a když pustím žertovně slinu, tak si přitížím. Takže sedím, mlčím a čumím. „Vy pracujete?“ Ježišmarjá, to se nesmí? „Mmm,“ zavzpomínám na Crash Test Dummies, ale hudební znalost by mi mohla uškodit taky, tak to utnu hned v zárodku. Beztak mi není
Týden bez sportu? Nepříjemná představa! Sportem žiju dlouhá léta a zdravotně vynucené pauzičky mi nedělají nejlíp. Na druhou stranu, v podobných bacilchvílích čtu sportovně zaměřené knížky, poslouchám tematické podcasty a po vzoru svých rodičů sleduju sportovní dění u nás i ve světě. Když není bacil (nebo vedro) v dohledu, je to o dost veselejší. Hned zrána si naordinuju pravidelnou patnáctiminutovku s jógou a během dne protáčím nejrůznější pohybové aktivity. Už jen vystoupit o zastávku dřív, vyjít
Tento sloupek píšu ke konci prázdnin. Učitelé už se pomalu chystají na přípravný týden do škol, zatímco děti školou povinné se začnou vracet z dálav i „blížin“, aby se opět mohly takříkajíc připravovat na život. Pokud jde o mne, upoutala touto dobou moji pozornost jedna statistika. Jde o data z analytické zprávy Analýza vybraných fenoménů současné dětské psychiatrie. Pozastavil jsem se konkrétně nad grafem 2.2 „Počet pacientů ve věku 0–18 let
Po zádech mi tečou čůrky potu, zas nevím, kudy kam. „Musíš do dvojky.“ To se u rozcestníku, kde je -2,-1, 0 a 1 řekne snadno, ale hůř udělá. Ve sklepě asi nečeká, ale vím já? „Který dvojky?“ zeptám se co nejsebevědomějším tónem. „Do druhýho patra, to je to po jedničce.“ „Tady to jedničkou končí.“ Na chvilku se odmlčel. Možná hrajem únikovku a já to nepochopila. „Hele, tady je cedule
Mediální okurka vrcholí a tak je třeba vytáhnout pár historek z cestování. Třeba cestující, která močí na podlahu v kabině letadla. Záběry, jak dřepí v koutě se spuštěnými kalhotami, natočené ostatními pasažéry teď visí na leteckém webu Airlive a otiskují je noviny. Paní, kterou prý personál nepustil dvě hodiny na toaletu, se ulevilo a na kamery a řeči opáčila, že na ni klidně mohou vydat zatykač. „I zatčení je lepší než tohle.“
Na šikmých prudkých schodech jsem se pro sichr drapla zábradlí oběma rukama. Jít takhle bokem je všechno, jen ne přehlédnutelný. Stáli dole v hloučku, povídali si, oči přilepený na moje nohy, hlavně nenápadně. Koukali, i když jsem se narovnala. Možná přemejšleli, kdo vyhrál. To by mě taky zajímalo, protože stehno mě pálilo až kdovíkam a ruka teprve přicházela k sobě. Nejsem prostě stavěná na sesuv tímhle způsobem. „Co je,
Je sobota devět hodin ráno a my se skupinou vozíčkářů vyrazili autobusem z Kunratic. Ptáte se, kam nás zase vezou? Vydržte, vše se dozvíte… O hodinu později nás – vozíčkáře i s doprovodem – autobus vyplivl v Miličíně. Zde byl startovní bod nejkratší trasy, která činila „pouhých“ třináct kilometrů. Byla jen pro osoby s průkazem ZTP a ZTP/P a jejich doprovod. Dali nám mapy s trasou pochodu a políčkem na razítko kontrolního bodu. Pořád nevíte, kam
Bude to pár měsíců, co mi zemřela kamarádka. Zuzka. Seznámily jsme se v Reveniu, kde jsme několik let pracovaly společně. Protože si vždy ráda a věrně pročítala mé texty i všechny sloupky „Broučky“, chci jí od srdce věnovat ten dnešní. Najednou ani nevím, jak začít. Co Ti sem vše napsat. Tak ráda bych Ti to řekla osobně, nebo aspoň zavolala, napsala zprávu. Nezbývá než tento „dopis“ a doufání, že k Tobě
„Kam se tak ženeš?“ zeptá se mě. „Nikam, jen mi to právě jde.“ Honem, než ten pocit zmizí. „Fakt?“ přidá do kroku a začne si mě poťouchle prohlížet. „Kde?“ No právě. Vidět to není. Teda je, ale obráceně, což fakt nechcete, jenže obrně je estetika šumák. Takže když se mi bude chodit a hejbat líp, dost pravděpodobně přitom budu vypadat hůř. Jako při tom hovoru. Budu víc napnutá,
