Nebudu psát o energetické krizi ani o diskutovaném případném blackoutu. Dnes mám na mysli světlo uvnitř každého z nás. To křehké i silné světlo, které se nám někdo může pokusit zhasnout. Jenže my to tak nesmíme nechat! V něžném a moudrém čtení knihy Dalajlamova kočka mě mimo jiné zasáhl zmiňovaný výrok Alberta Schweitzera, který v roce 1952 obdržel Nobelovu cenu za mír. „Někdy naše světlo pohasíná, ale pak se setkáme s jinou lidskou

Teď nemyslím případnou toxicitu či jinou závadnost samotné potraviny, nápoje, dokonce ani zapíchnutou rybí kost v krku nebo vdechnuté cukrátko, ale situace, kdy se tělo postaví na zadní a určité lahůdky i základní potraviny tvrdohlavě sabotuje. Třeba z důvodu alergie, histaminové intolerance, někdy důsledkem dost dobrodružné kombinace obojího. Oříšky, speciality indické, mexické a italské kuchyně, pizza obložená všemožnými ingrediencemi, jahody, tuňák, hermelín, osvěžující drink… kdo by si nedal? Já moc. Ale