„Promiňte, kde je tady výtah?“

Uvaděčka mě ve vteřině sjede od hlavy k patě.

„Ale vy nemáte vozejk,“ hlesne spíš rezignovaně a dodá: „Zavolám hasiče.“

Copak hoří? 

Nevím, jestli bude žalovat, nebo zapalovat pochodně, ale doufám, že příchod do sálu v náručí uniformovaného muže není za příplatek. Jestli jo, ušetříme, pánové jsou totiž nezvěstní, tak postupujeme s dámou. Ujala se nás hezky, o tom žádná, ale ve frontě má další diváky včetně pána s berlema, tak neví, co dřív.

Jsem krásná. V klidu, vestoje, sama a statická rozhodně. Jenže foťák si to nemyslí. 

Jsou lidi, co vypadají hezky přirozeně, jejich tělo má na fotce všechno správně, někdy i líp než ve skutečnosti. Boky mají široké akorát, nožka působí nenuceně sexy, není jim vidět do nosních dírek ani jim nevyběhne kus špeku na břiše, vlasy mají ležérně sčesané a spodek těla jim nepřetejká k sousedům. Výrazem navozujou světovej mír, a kdybyste fotili dál a sestavili z toho leporelo, byla by to krásná studie s kulisou, partnerem nebo se živly. Jim nikdy nesvítí slunce do očí nebo divně do podpaží, neleze jim prádlo, nemívají blbým úhlem ucho větší než hlavu, nerosí se ani nepotí. A když se mají cvaknout v podzimním listí nebo mezi plátky růží, snímek jednoduše ovládnou a nikdy z toho nevyjdou jako trpajzlík v posledním tažení mezi chroštím.

Přišla. Ona přišla, pochopte!

Stojí u postele a propaluje mě očima.

Připadám si důležitě. I ve čtvrt na pět ráno. Spustím ruku a drbu. 

Načas se zapomene a zapřede si, ale pak začne vřeštět.

Že kočka mňouká, může říct jen ten, kdo ji nikdy neměl. Naše kočky regulérně řvou.