Dnešní fantazijní úvod bude poměrně sarkastický. Protože jestli jste si někdy mysleli, že politika je nečisté povolání, tak jste se hluboce spletli.
Zase jeden takovej den, kdy bych chtěla být sama se sebou.
Kráčet městem a nemuset koukat pod nohy, kolem sebe, nehlídat, jak blízko a rychle kdo kolem jde a jestli mě aspoň trochu vnímá. Neuhejbat psům, dětem, koloběžkám a kolům, nedělat nic navíc. Nepředvídat všechno, co se kde šustne, jen abych mohla zůstat stát nebo abych došla o kus dál.
Chtěla bych jenom jít. Po chodníku, ulici, silnici, cestě.
Raketovou rychlostí utekl další rok a do mysli se vkrádá otázka. Jak si udržet duševní pohodu v magickém, leč ošidném období adventu a Vánoc?
Nejsem fanoušek začátku Vánoc hned po létě, jak se nám snaží vnutit obchodní centra. Ale v půlce listopadu už začínám vánoční atmosféru vyhlížet a těšit se. Ve spíži na mě už čeká žitná mouka a koření na perníčky a ke štěstí mi chybí jen nové motivy vykrajovátek. Ale když nějaké vybírám v obchoďáku narvaném věcmi, tu pocítím úzkost z materialismu.
„Focení nevadí?“ zeptá se a už už si bere foťák do ruky. „Nefotit, prosím,“ řeknu a ustoupím ze záběru. Zamrzne, zaskočila jsem ho, možná čeká, že ještě něco dodám. Třeba to tradiční o dvou bradách, čtyřicítce za krkem nebo že chci, ať mě přemlouvá.
Jenže tentokrát to nezabere.
Kolik váží slovo? Nic. Tak to je stejné jako v té anekdotě o kapce benzinu do nádrže. „Kolik stojí kapka?“ zeptá se řidič prodejce u pumpy. „Nic.“ „Dobře, tak mi nakapejte celou nádrž.“ Energie zadarmo. Rozdíl je však v tom, že i ta kapka benzinu něco váží.
Od nějakých pětatřiceti bojují s nespavostí. Kdo špatně spí, tomu netřeba vysvětlovat, jak nepříjemné je převalování a úplně zbytečné počítání oveček. Hltám na internetu všechny rady, ale moc to nepomáhá. Takže bez prášku na spaní prostě neusnu.
„Promiňte, kde je tady výtah?“
Uvaděčka mě ve vteřině sjede od hlavy k patě.
„Ale vy nemáte vozejk,“ hlesne spíš rezignovaně a dodá: „Zavolám hasiče.“
Copak hoří?
Nevím, jestli bude žalovat, nebo zapalovat pochodně, ale doufám, že příchod do sálu v náručí uniformovaného muže není za příplatek. Jestli jo, ušetříme, pánové jsou totiž nezvěstní, tak postupujeme s dámou. Ujala se nás hezky, o tom žádná, ale ve frontě má další diváky včetně pána s berlema, tak neví, co dřív.
Už je to tady! Na náměstích připravují trhy, děti píšou Ježíškovi, teploty vítají sníh a obchody se předhánějí ve slevových akcích. Prostě klasický předadventní čas se svébytnou poetikou, kterou si nechci narušovat adrenalinovým lovem vánočních dárků.
Raději nakupuju průběžně, čímž se vyhýbám nákupní horečce těsně před svátky. Ale zároveň si uvědomuju, že Vánoce nejsou o hmotných dárcích, i když v dětství bych s tím rozhodně nesouhlasil.
Tak už to na mě zase zaútočilo. Nebojte, myslím, že nikoliv akutní duševní nemoc, ale nálepkování a osočování z ne-moci, tentokráte přímo z Poslanecké sněmovny. Nerad to připomínám, ale mohlo by se to hodit alespoň jako varování, neb to zřejmě uvidíme všichni již brzy na našich obrazovkách: „Vy jste blázen, vy jste normální magor,“ vzkázal pan První Politik druhému Panu Politikovi, kterého následně obvinil z posedlosti. A tak se pokusím
Jsem krásná. V klidu, vestoje, sama a statická rozhodně. Jenže foťák si to nemyslí.
Jsou lidi, co vypadají hezky přirozeně, jejich tělo má na fotce všechno správně, někdy i líp než ve skutečnosti. Boky mají široké akorát, nožka působí nenuceně sexy, není jim vidět do nosních dírek ani jim nevyběhne kus špeku na břiše, vlasy mají ležérně sčesané a spodek těla jim nepřetejká k sousedům. Výrazem navozujou světovej mír, a kdybyste fotili dál a sestavili z toho leporelo, byla by to krásná studie s kulisou, partnerem nebo se živly. Jim nikdy nesvítí slunce do očí nebo divně do podpaží, neleze jim prádlo, nemívají blbým úhlem ucho větší než hlavu, nerosí se ani nepotí. A když se mají cvaknout v podzimním listí nebo mezi plátky růží, snímek jednoduše ovládnou a nikdy z toho nevyjdou jako trpajzlík v posledním tažení mezi chroštím.
