Padající listí, mlhavé a deštivé počasí, chladné a tmavé dny. Nepřehlédnutelná znamení nastalého podzimu. Po ještě nedávných třicítkách je to poměrně šok. Navíc kolem nás začínají rotovat viry a další nepříjemná havěť, k tomu se důrazně připomínají individuální chronická trápení. Takže protančit podzimním blues bez škrábnutí na duši a jiných bolístek je někdy docela oříšek.
Je půl čtvrté ráno. Nespím, protože mě bolí tělo i duše. Navíc ještě před chvílí jsem měla obavy, jak v takovém rozpoložení napíšu sloupek. Abych ho mohla odevzdat, ale hlavně aby k něčemu byl. Pak mi to došlo. Přece ta moje práce! Práce, která pomáhá nejen v těžkých dobách. Mně a mnohým dalším.
Náhoda tomu chtěla, že jsem první zářijovou sobotu vyrazil naším autem do Velkých Losin v podhůří Jeseníků. V úseku trasy mezi Opavou a Bruntálem je odbočka na Milotice nad Opavou. A i při zmíněné cestě se mi jako pokaždé, kdy tudy projíždím, vybavily vzpomínky na ničivé povodně z roku 1997.
Tehdy jsem jako zpravodaj celostátního deníku Slovo jezdil do zatopených obcí na Krnovsku a Bruntálsku. Abych mohl čtenáře informovat, jakou zkázu zdivočelá voda udělala například v Zátoru, v Holčovicích, Karlovicích, Široké Nivě a dalších obcích a městech.
Nebývá to často, kdy usedám ke psaní sloupků s jasnou představou, o čem budu psát a co bych těmi řádky chtěl sdělit. Většinou čekám, že se mi písmenka začnou sama nabízet a myšlenky, ty, že začnou postupně naskakovat.
Právě v těch myšlenkách jsem se tentokrát musel vrátit o několik týdnů zpátky, kdy jsem si užíval v lázních. Kdo už lázeňský pobyt zažil, dobře ví, že i tam platí řád a některá pravidla či zvyklosti, které nováčky mohou někdy i znejistět.
Konec léta už je na dohled a blížící se podzim klepe a fouká na dveře. Studené noci sice pomáhají zchladit tělo i domov po doznívajících pařácích, přesto toto období vnímám rozporuplně. Každý rok zažívám déjà vu, že končí slunné, teplé a tak trochu bezstarostné období. Prázdniny jsou u konce a začíná škola a s ní spojený režim a povinnosti. Ty mě někdy uměly pěkně potrápit. Teď už mi škola nezačne, tak mohu být v klidu. Ale
Jedu výtahem, v něm kromě mě a starší paní ostatní od pohledu svěží nakupující. Zastavíme v mezipatře, dveře se otevřou, před nimi pán na vozíku. A hádejte co?
Nikdo se ani nehne.
Ne že by bylo kam, ale já bych si tipla, že tváří tvář někomu, kdo jinou možnost přesunu nemá, se někdo zamyslí nebo aspoň ustrne. Nic, ani taková ta nevyřčená nervozita, že jako tuším, ale nedbám, protože doufám, že se obětuje někdo jinej.
Tuhle na mě odněkud z internetu vyskočil komentář z jedné nejmenované sociální sítě (X), kterou si jednou koupil jeden nejmenovaný z nejbohatších lidí na celé zeměkouli (XY). Komentář reagoval na příspěvek „nevtipného, satirického, sarkastického, cynického, parodického fakenews blogísku”, známého též jako Paralelní listy.
Po sloupku o designu a bariérách mi pípla zpráva. „Piš na tohle téma častěji, o tom by se mělo vědět.“ Mělo, ale neví. Nebo spíš nechce vědět. Tomu nerozumím, protože jestli mají lidé s diagnózami opravdu něco společného, je to množství naprosto zbytečných každodenních bariér, které se bohužel berou jako důsledek handicapu, ne jako pouhý stavařský zvyk a neochota přemýšlet jinak.
Už to bude sedm měsíců, kdy jsem ve svém prvním letošním sloupku vyhlásil boj nadbytečným kilogramům. Také jsem přislíbil, že se pochlubím, když mi váha ukáže místo tehdejších 107,5 kilogramu o pět kilogramů méně. Původně jsem se chtěl k této váze dostat někdy v květnu. Nepovedlo se.
Údaj 102,4 kg zasvítil na naší digitální váze až v pátek 16. srpna. Abych měl jistotu, provedl jsem hned tři opakovaná vážení. A údaje byly totožné. Musím zároveň dodat, že ten třetí srpnový pátek byl mimořádně parným dnem, navíc jsem celý den něco vyřizoval, takže jsem ani nedoplňoval tekutiny, jak bych správně měl.
Je to pořád dokola. Někam přijdu, interiér jako ze škatulky, novej, vymazlenej, naleštěnej, podlaha jako sklo, stěny hladké bez jediného rušivého elementu. A to je průšvih. Bezbariérové vychytávky nebo pomůcky se prej s estetikou tlučou, zato rozpláclej zákazník nebo někdo, kdo si musí kvůli echt prostředí nechat asistovat a vyčnívat, je zřejmě vítaným ozvláštněním interiéru. Madlo a zábradlí neberem, zato zaměstnáme polovinu směny, abyste vůbec mohli vejít, a co teprv,
