Vcházím s úsměvem přes celou hlavu. U recepce si není kam sednout, zvažuju vyskočit na pultík. Elá hop, místo podpisu škrábance od ortézy, to chceš.

O patro výš už židle jsou, jenže jako v divadle. Na těch krajních trůní svetry, prostřední zejou prázdnotou. Místní asi jezdí k moři, kde běhají na pláž obsadit lehátko ručníkem. Nehodlám trhat partu, zasedačka je dobrá destinace. Vystavím tělo světlu z daťáku, vykolíkuju si jednu sesli a hurá na obhlídku. Drinky jsou kde?

Cestou potkám několik milých lidí. Nechce se mi od nich, jenže oni během povídání stojí. 

Všichni během povídání stojí, protože se to tak dělá. A co hůř, stojí uprostřed ničeho.

Budu se muset zeptat nějakého architekta, stavitele nebo inženýra. Potřebuju nutně vědět, proč se zábradlí dělají kratší než schody. To jako došly síly, materiál, proud? Nebo je menší kousek větší designová pecka? Případně se zábradlí bere jako zbytečnej luxus?

V době, kdy si můžu na tiskárně vytisknout třeba další nohu a celej plac před radnicí se klíďo zvládne připojit na internet a do virtuální reality, je úplně obyčejné zábradlí kupodivu pořád nemoderní a mimo záběr.

Probděla jsem tehdy asi tři noci a většinu času jsem trávila na míse, nebo v posteli zamotaná v klubíčku. Neudržela jsem v sobě nic, až na trochu čaje. Přijel, v jedné ruce kytku, v druhé nejnovější řadu probiotik, už mezi dveřma na mě halekal: „Ale vypadáš dobře!“ A bohužel měl pravdu. 

Já sice nevím, jak má vypadat ten, komu je blivno a nejí a nespí a skučí, ale zjevně ne tak jako já. Pořád jsem měla poměrně živé oči (nechápu, asi adrenalin), kruhy i barvu v normě, slepené a zacuchané vlasy působily jako sexy záměr a dokázala jsem dojít otevřít po svých. V bytě se to se mnou houpalo, cestou do kuchyně jsem pětkrát měnila směr a přidržovala se všech myslitelných poliček, jenže buď to kromě mě nikdo neregistruje, nebo to ke mně patří.

Nemůžu se zbavit dojmu, že kolem handicapu se sice krouží, ale k nám se jaksi nedokrouží.

Svět vezme křídu, udělá kolečko, a označí tím jednu velkou množinu. Handicap jako problém, zátěžová situace nebo rovnou trauma pro všechny kolem. 

Uprostřed toho kruhu jsme my, pomyslná hranice je přímo okolo nás.

A hádejte co? 

Svět si sedne zády k nám na bobeček a začne pojmenovávat, jak to s námi mají ti venku. Jak moc těžké to mají, když se musí vyrovnávat s naším handicapem, dokonce proto vymýšlejí i terminologii. Na nás se přitom nedívá, ani se na nic neptá. Splynuli jsme totiž s problémem.

My nemít ve vchodu nástěnku, tak si myslím, že lidi spolu nemluví. 

Naštěstí tu nástěnku máme, dokonce dvě. 

Proto můžu zodpovědně říct, že si sice moc nerozumíme, ale podle hesel a proseb na korku to rozhodně nevzdáváme.

Začalo to sebevědomým vplutím do světa realit: Koupím 3+1, spěchá, plachtím obratem a pokračovalo: Koupím váš byt ve vašem městě (to ve mně hrklo, že město někomu patří a rozprodává ho po kouskách). Ovšem vývoj je neúprosný, takže nedávno se tam tísnilo: Koupím garáž/parkovací stání, aby to dorazilo mrazivě stručné: Koupím!!!