Stal se ze mě brouk čeledi rouškovití, takzvaný Rouškovec podivný. Předpokládám totiž, že ti nepodivní si jednoduše roušku nasadí a normálně s ní fungují. Uvolněně se pohybují, nejsou v křeči. Neustále si – v dnešní době s oblibou propíraný i s nechutí přepíraný – kousek látky nepopotahují, neposouvají, tkaničky či gumičky jim neožívají. Dýchají nosem a nedusí se, nebrunátněji již po několika minutách chůze. Ale nachová barva šířící se nad okraje mé roušky nenechá nikoho na

Do čekárny vejdeme dvě a já jsem z toho dost nesvá. Nejen že neumím chodit, ale neumím chodit v tomhle. Kamarádka na mě povzbudivě mrkne, podá mi tašku a zneviditelní se na židli v koutě. „Slečna tu je se mnou. Jako průvodce,“ odpovím sestřičce na otázku, kterou nepoložila. Jakože proč chodím k zubaři ve dvou, když čelist mám jen jednu. Nikomu to ale divný nepřijde. Jenom mně. Nejsem na to totiž

Nedávno jsem někde viděla inzerát, kde bylo jedním ze zaměstnaneckých benefitů pět dnů indispozičního volna. Nejčastěji se tato forma pracovního volna využívá u krátkodobých zdravotních problémů, když si zaměstnanec nechce brát dovolenou nebo mít pracovní neschopnost. I my v Reveniu takzvané sick days máme – a máme jich dokonce deset. Náš zaměstnavatel totiž rozumí tomu, že má v týmu chronicky nemocné kolegy. Na druhou stranu se někdy i našim osvíceným šéfům těžko vysvětluje,

Následující text slouží výlučně k pobavení a konečně vnese světlo do toho, zda je víc Horní Dolní nebo Svrchní Spodní. 🙂 Do neziskovky jdete, protože chcete někomu pomoct. Cílíte na něco opomíjeného či utlačovaného (chrousti, cihlové plochy určené k demolici, lidé s vrozeně atrofovanými pravými malíčky), nebo na něco velkého a veřejného, v čem je zmatek (všechno ostatní), co si žádá bezodkladný zásah a systematické pojetí odzdola. Do korporace jdete, protože firma pěkně

Mít narozeniny v květnu má řadu výhod – na severní polokouli panuje teplejší období, a tak si můžete uspořádat venkovní párty. Pokud chodíte do školy, potěší vás, že v květnu ještě běží výuka, a tak se vám nestane, že vám kamarádi nebo spolužáci utečou na prázdniny. Ale některá data jsou zákeřná. Narodila jsem se 25. května. To datum se dobře pamatuje, protože květen je pátý měsíc v roce a číslo 25 je

Karanténa stále trvá. Nemám ráda řeči typu, že špatnou situaci máme brát jako příležitost, každopádně jedno pozitivum mě k současné pandemii přeci jen napadá – kultura. Je to paradox. Za poslední dva měsíce jsem zhlédla mnohem víc filmů a koncertů on-line, než by tomu bylo za normálních podmínek. Souvisí to s mou introverzí. Musí být „svátek“, abych opustila dům. Samozřejmě se to nedá srovnat s aspektem o poznání horším –

Kdybych mohla vrátit čas a naučit se dokonale jen jednu věc, chtěla bych se umět neporovnávat. Což jde s handicapem dost těžko. Už odmalička vás pronásledují tabulky a doporučení, kdekdo vás leckde zkoumá a přeměřuje a při snaze o perfektní verdikt občas zapomene, že žít s tím musíte vy a že už je vám v sedmnácti celkem putna, jestli máte nohu kratší nebo stejně dlouhou a pánev našišato míň nebo víc, protože na pohled je to

Potvrzeno – řadím se do skupiny lidí, kteří dobu koronavirovou nedokázali využít k zahájení vysokoškolského studia, ovládnutí několika světových jazyků, vyplnění registrace dobrovolnické služby či přihlášky do MasterChefa, k vytvarování těla do kulturistické soutěže nebo stlučení psí boudy. Ani toho psa jsem si nekoupila. Prozatím jsem zvládla nehodit si z toho všeho mašli. V den, kdy jsem se začala obávat, že po skončení karantény neprotlačím zadnici dveřmi do okolního světa, rozhodla jsem

Statistika nuda je, má však cenné údaje, neklesejme na mysli, ona nám to vyčíslí, zpívali jsme v dětství.

Zhruba před rokem mě oslovila jedna žena a zeptala se, jestli bych nekontaktovala jejího bratra, který je zřejmě autista. Nebudu zabíhat do detailů, nicméně tato konverzace mi připadala podivná, a když jsem ji ukázala kamarádce, řekla mi, že se paní možná snaží navázat mezi námi vztah. Když jsem té ženě naznačila, že z toho nic nebude, naštvala se a kontakt ukončila.