Protože jsem až do devatenácti let žila jen v České republice, věděla jsem, jak se slaví Vánoce, pouze u Čechů a Němců (jsem z česko-německé rodiny). Pak jsem odjela do Velké Británie a zjistila, že to jde i jinak.
Tak mám prý začít stupňovat vánoční atmosféru. Jakože sedáme na sáňky, kolekci mezi kolena, vaječňák do ruky a dvě kila mouky do náruče. Pustíme Rolničky, rybí prsty vezmeme v síťovce na výlet Náplavkou. Narazíme sněhule, nos a uši namažem Niveou a při procházce po příbuzných se rozhovoříme o nezbytnosti rodinných pout. Já bych poutala, až bych brečela, aspoň se to ode mě čeká. Ježíšek to vidí. Takže seslal jeho. Tím pádem je
Pohlazení od psycholožky Když se do té doby zdravý člověk přesune do škatulky nemocných nebo těch s diagnózou, bývá to mnohdy šok, protože se to stane často nečekaně. Může přijít i další rána, která má podobu černého na bílém. Přiznání invalidního důchodu s vyčíslením jeho práceneschopnosti v procentech. Je to darda a mě to rozhodilo. Byť jsou lidé, kteří o přiznání důchodu všemožně usilují, pro mě to bylo dlouhou dobu bolavé.
Nechtěné přátelství, nedobrovolné soužití, boj s neznámem – to vše a ještě mnohem více přirovnání dokonale sedí na život s Crohnovou chorobou. Právě díky ní jsem stihla už nejednou navštívit operační sál, strávit týdny v nemocnicích a prožít část svého života se stomickým sáčkem na břiše. A přestože mi postiženou část střeva (jeho jakousi „základnu“) při zákroku odoperovali, své tělo s ním sdílím dál.
Jako malá holčička jsem v čekárnách lékařů a nemocnic proseděla a mámě na klíně proležela nespočet hodin. Dodnes si pamatuji vylepené plakáty s vyobrazením lidského ucha a motýla, s velkým nápisem „Psst, ticho léčí!“ Nechápala jsem smysl tohoto apelu, když zejména zdravotnický personál práskal dveřmi, křičel přes celou chodbu a obecně všude vládl hluk, chaos a stres.
Je to tu zas. Sychravo, lezavo, mlhavo. Klendra a bacily. Mě klepne. Nechápu, co je to za módu chodit po světě připochcíplej.
Je to už hodně let, ale zapomenout se na to nedá.
Můžeme být k smrti vyděšení z toho, že nás čeká něco, co si ani ve snu nedovedeme představit, jak bude probíhat. U pacientů tohle platí víc než u kohokoli jiného. Strach z toho, co přijde. Bude to bolet? Zvládnu to? Ale co když už máme něco za sebou a projevy komplikací se nám zdají povědomé? A najednou nemáme strach z neznámého. Zmocňuje se nás strach právě proto, že tušíme, co přijde…
Není to tak dlouho, co jsem úspěšně dokončila své studium. A světe div se, s tím se automaticky pojí věc o poznání méně příjemná – promoce. Pro mě pouze prázdná formalita, nabubřelá gesta a milion záblesků z Iphonů pyšných rodičů. Ale jelikož by mi to maminka neodpustila, i já jsem navlékla sváteční šaty a jala se participovat na slavnostním obřadu. Nechyběla ani státní hymna, každopádně vzhledem k průběhu mého studia, které bylo vším,
Když jde někdo dělat žurnalistiku, obvykle tak činí proto, že se vidí s mikrofonem, kamerou či zápisníčkem v ruce, aby s jejich pomocí sestavil srdceryvný a dechberoucí příběh o znepřátelených armádách na bojové frontě. Nebo při rozkrývání obří korupční kauzy a následně s medailí za zásluhy. Ale i když je to velmi tvůrčí povolání, je to taky řemeslo, kde sebestřednost musí stranou.
