Začal rok 2020. Blížil se konec mého mandátu v poradním orgánu ombudsmanky, založila jsem si živnost, musela se přestěhovat a ještě jsem dělala asi deset dalších věcí. Naplánovala jsem si, že si na začátku jara odpočinu.
„Co to děláš, ty seš snad úplně pitomá! Koukej to zvednout, slyšelas mě?!“ Slyšela. Bohužel. Zatímco ona se snaží vyburcovat svou buď flegmatickou, apatickou, nebo evidentně zcela hluchou ratolest, její věty do pozoru staví mě. Kdákavej budíček a buzerace několikrát za den. Koronavir fakt není to nejhorší, co se šíří vzduchem. Jistě, spolu to zvládneme, ovšem jen když kromě instrukce držet se doma budou někteří držet
Celým světem teď otřásá pandemie koronaviru. Já se paradoxně tolik nebojím. Nikdy jsem netrpěla na chřipky, takže mi zdravý rozum říká, že mám jakous takous imunitu a mohu být v klidu. Ačkoliv čísla nakažených rychle stoupají, já mám strach z jiné věci. Velmi často sama sebe pozoruji a diagnostikuji si různé smrtelné nemoci. Obvolávám pak všechny kamarády a sděluji jim své vyfabulované příznaky. Podle papírů mám jinou diagnózu než hypochondrii
Zní to trochu jako „Trhni si!“ Je to tak. Někdy si můžeme hrábnout, třeba někam hluboko ke dnu, někdy trhnout. Sebou, s někým, něčím. Nebo si prostě trhnout, když nám to někdo doporučí, pokud od nás chce mít pokoj. Případně si může trhnout sám. Někdy nám může „hrábnout“. Třeba z toho, že jsme si nepřetržitě hrabali k tomu dnu a odmítali to až příliš dlouho akceptovat a efektivněji řešit.
Poslední dobou se nestačím divit. Řekla bych zírat, jenže s rouškou přes tvář se radši moc nerozhlížím. S ní mi najednou přijde, že se půl populace chystá operovat a půl vykrást banku. Zahlédla jsem i někoho v plynové masce, ale smát se nebudu. Protože jednak to veselý není a druhak si nehodlám zapařit pysk. Tak dál.
V refrénu mé oblíbené písně I kdyby zpívá písničkář Jiří Smrž tato slova: „Cítím smysl i v tom zmatku od pondělí do neděle. I kdyby nepřišla než smrt a prázdno, svou duši dávám v sázku. Můj milý Pane Bože, věřím v Tvé bezpečí, Tvou lásku.“ A že to byl minulý týden pořádný zmatek. Byl to týden, na který se nezapomíná. Za život jich člověk zažije jen pár: Černobyl, listopad 89,
Nikdy jsem nepatřila do žádné subkultury. Sice už dávno nejsem v pubertě, kdy člověk neustále řeší přináležitost k nějaké skupině, ale mám pocit, že hledání svého místa ve světě skrz identifikaci s určitou rolí se mě stále týká. Je to nikdy nekončící proces. Jak víme z vývojové psychologie (a jistě to odtušíme i z vlastní zkušenosti), v době dospívání jde hlavně o partu kamarádů a počátky profesní orientace. V mladší dospělosti člověk vedle vztahů řeší především studium
„Ahoj, já se omlouvám, ale nemůžu si na sraz sběratelek plyšáků vzít plyšáka, jelikož jich vlastním asi šedesát, všichni se mi do batohu nevejdou a vzít si jen jednoho by mi přišlo nefér,“ napsala jsem asi před dvěma týdny na facebookovou událost. Vzápětí jsem dostala tu nejlepší možnou radu: „Tak ať si plyšáci vylosují jednoho, který jim to pak povypráví.“
Mluvit otevřeně o svých potížích se v kraji moc nenosí. A o těch zdravotních už tuplem ne. Co když se však rozhodnete v zaměstnání šéfovi a kolegům říct, že máte dlouhodobé zdravotní potíže?
Téměř v každé situaci se najde prostor pro humor. Světe div se, dokonce čekárny ambulancí jej nabízejí, ty u IBD poraden nevyjímaje. Místa, kde se kroutí a svíjejí rozřezaná břicha a drény prošpikované zadnice. Na židlích a lavicích z tvrdého plastu, kovu či dřeva, tam, kde statečnosti vskutku je třeba… Nemohu se zbavit podezření, že některé lékařské kontroly jsou převlečené testy odolnosti a trénink na novodobého bobříka odvahy.
