Poslední dobou se nestačím divit. Řekla bych zírat, jenže s rouškou přes tvář se radši moc nerozhlížím. S ní mi najednou přijde, že se půl populace chystá operovat a půl vykrást banku. Zahlédla jsem i někoho v plynové masce, ale smát se nebudu. Protože jednak to veselý není a druhak si nehodlám zapařit pysk. Tak dál.

V refrénu mé oblíbené písně I kdyby zpívá písničkář Jiří Smrž tato slova: „Cítím smysl i v tom zmatku od pondělí do neděle. I kdyby nepřišla než smrt a prázdno, svou duši dávám v sázku. Můj milý Pane Bože, věřím v Tvé bezpečí, Tvou lásku.“ A že to byl minulý týden pořádný zmatek. Byl to týden, na který se nezapomíná. Za život jich člověk zažije jen pár: Černobyl, listopad 89,

Nikdy jsem nepatřila do žádné subkultury. Sice už dávno nejsem v pubertě, kdy člověk neustále řeší přináležitost k nějaké skupině, ale mám pocit, že hledání svého místa ve světě skrz identifikaci s určitou rolí se mě stále týká. Je to nikdy nekončící proces. Jak víme z vývojové psychologie (a jistě to odtušíme i z vlastní zkušenosti), v době dospívání jde hlavně o partu kamarádů a počátky profesní orientace. V mladší dospělosti člověk vedle vztahů řeší především studium

„Ahoj, já se omlouvám, ale nemůžu si na sraz sběratelek plyšáků vzít plyšáka, jelikož jich vlastním asi šedesát, všichni se mi do batohu nevejdou a vzít si jen jednoho by mi přišlo nefér,“ napsala jsem asi před dvěma týdny na facebookovou událost. Vzápětí jsem dostala tu nejlepší možnou radu: „Tak ať si plyšáci vylosují jednoho, který jim to pak povypráví.“

Mluvit otevřeně o svých potížích se v kraji moc nenosí. A o těch zdravotních už tuplem ne. Co když se však rozhodnete v zaměstnání šéfovi a kolegům říct, že máte dlouhodobé zdravotní potíže?

Téměř v každé situaci se najde prostor pro humor. Světe div se, dokonce čekárny ambulancí jej nabízejí, ty u IBD poraden nevyjímaje. Místa, kde se kroutí a svíjejí rozřezaná břicha a drény prošpikované zadnice. Na židlích a lavicích z tvrdého plastu, kovu či dřeva, tam, kde statečnosti vskutku je třeba… Nemohu se zbavit podezření, že některé lékařské kontroly jsou převlečené testy odolnosti a trénink na novodobého bobříka odvahy.

Ačkoliv (nebo právě proto), že jsem nikdy neslavila svátek svatého Valentýna (a to i v dobách, kdy jsem byla zadaná), s radostí jsem letos přijala návrh několika single kamarádek, že ho půjdeme zapít do klubu na koncert. Popravdě, ani jsem si o zmiňované akci nesháněla podrobnější informace. Stačilo mi, že jde o rockovou hudbu a vstup je zdarma. To mě, v rámci mé lhostejnosti k tomuto zprofanovanému americkému svátku, bohatě naplňovalo. Ale nemohla bych

Vlastně i chápu, že si to někteří lidé myslí. Dokud vedete monolog, je všechno podle vašich pravidel, ohlížíte se nanejvýš na sebe a řešíte jen ta témata, která chcete řešit. Jenže jakmile začnete vést dialog, je potřeba mluvit tak, abyste si se svým komunikačním partnerem rozuměli a aby to bylo přínosné nejen pro vás, ale i pro druhou stranu.

Kromě lékařky se mě nikdy nikdo nezeptal, oční kapky ani mastička na obličej netáhnou… Když jsem se však nedávno poprvé na čas zařadila mezi Čechy, kteří užívají nějaké antidepresivum, otázky jen pršely.

Některé absurdity a malichernosti mezilidského soužití mě pravděpodobně nikdy nepřestanou udivovat, rozesmutňovat, zároveň však rozpalovat doruda (doběla by to snad bylo lepší, zdravotně určitě méně rizikové).