Tak mám prý začít stupňovat vánoční atmosféru. Jakože sedáme na sáňky, kolekci mezi kolena, vaječňák do ruky a dvě kila mouky do náruče. Pustíme Rolničky, rybí prsty vezmeme v síťovce na výlet Náplavkou. Narazíme sněhule, nos a uši namažem Niveou a při procházce po příbuzných se rozhovoříme o nezbytnosti rodinných pout. Já bych poutala, až bych brečela, aspoň se to ode mě čeká. Ježíšek to vidí. Takže seslal jeho. Tím pádem je

Jako malá holčička jsem v čekárnách lékařů a nemocnic proseděla a mámě na klíně proležela nespočet hodin. Dodnes si pamatuji vylepené plakáty s vyobrazením lidského ucha a motýla, s velkým nápisem „Psst, ticho léčí!“ Nechápala jsem smysl tohoto apelu, když zejména zdravotnický personál práskal dveřmi, křičel přes celou chodbu a obecně všude vládl hluk, chaos a stres.

Je to tu zas. Sychravo, lezavo, mlhavo. Klendra a bacily. Mě klepne. Nechápu, co je to za módu chodit po světě připochcíplej. 

Je to už hodně let, ale zapomenout se na to nedá.

Není to tak dlouho, co jsem úspěšně dokončila své studium. A světe div se, s tím se automaticky pojí věc o poznání méně příjemná – promoce. Pro mě pouze prázdná formalita, nabubřelá gesta a milion záblesků z Iphonů pyšných rodičů. Ale jelikož by mi to maminka neodpustila, i já jsem navlékla sváteční šaty a jala se participovat na slavnostním obřadu. Nechyběla ani státní hymna, každopádně vzhledem k průběhu mého studia, které bylo vším,

Když jde někdo dělat žurnalistiku, obvykle tak činí proto, že se vidí s mikrofonem, kamerou či zápisníčkem v ruce, aby s jejich pomocí sestavil srdceryvný a dechberoucí příběh o znepřátelených armádách na bojové frontě. Nebo při rozkrývání obří korupční kauzy a následně s medailí za zásluhy. Ale i když je to velmi tvůrčí povolání, je to taky řemeslo, kde sebestřednost musí stranou.