U kamarádky ve městě vznikl před několika lety jakýsi spolek pro postižené. Každé setkání začínal diskusí na téma „které postižení je na tom nejhůř“. Nemusím dodávat, že kamarádka odtamtud po nějaké době zdrhla.
Humor není smáti se, ale lépe věděti, tvrdil Vladislav Vančura. A jeho spisovatelský kolega Karel Čapek k tomu dodal: Humor je nejdemokratičtejší z lidských zvyků. Těch zvyků jsme teď museli změnit hodně. A podle filozofa Platóna není bez zkušenosti se smíchem možné porozumět vážnosti. Nevím, co pomohlo poslední měsíc přežít vám. Tohle je šestice z internetu stažených vtipů, které držely nad vodou mne… Foto: internet
Neumím hledat. Celej život se bojím ztráty, proto hned tak něco z obzoru nepustím. Roztomilý. Kvůli diagnóze bez rovnováhy věčně na něčem visím, minimálně na zábradlí, tyči nebo na cizí ruce. Zároveň se děsím, že se ztratím já nebo že někdo ztratí mě, takže odcházím, až když čas dohnije, ne když dozraje. Ovšem připravená kdykoliv dohopkat zpět, jen abych zažila obrat k lepšímu a šťastný konce.
Nemám doma televizi. Jelikož jsem teď dva dny přespávala v bytě, kde televize je, měla jsem možnost zakusit, co je tak denním chlebem většiny obyvatelstva – tedy normální televizní program. Kromě stereotypních a trochu únavných (byť nutných) zpráv o koronaviru jsem zhlédla několik reality show, seriál z nemocničního prostředí a také edukativně-zábavný pořad o práci policistů České republiky. Co se týče mých dojmů, jako vytržení ze stereotypu a zábava jednou za čas
To si takhle vzduchem přivlaje COVID-19 a přiková vás nezbytnou karanténou k samotě. Ještě hlubší samotě než obvykle. Aspoň rodiny většinou zůstávají pospolu. Jenže vy bez předešlého varování uvíznete někde v meziprostoru. Na jedné straně barikády odloučených domácností se před zákeřným virem ukrývají ohrožení senioři sedmdesát plus, na straně druhé „nachcípánci“ nebo další chroničtí marodi, takže také žádná sláva. Vy levitujete někde mezi nimi. V tomto období se
ptali se učitelé ještě za socíku, ptají se noví známí nebo novináři. A já už čtyřicet let mektám něco o tom, že ráda čtu.
Začal rok 2020. Blížil se konec mého mandátu v poradním orgánu ombudsmanky, založila jsem si živnost, musela se přestěhovat a ještě jsem dělala asi deset dalších věcí. Naplánovala jsem si, že si na začátku jara odpočinu.
„Co to děláš, ty seš snad úplně pitomá! Koukej to zvednout, slyšelas mě?!“ Slyšela. Bohužel. Zatímco ona se snaží vyburcovat svou buď flegmatickou, apatickou, nebo evidentně zcela hluchou ratolest, její věty do pozoru staví mě. Kdákavej budíček a buzerace několikrát za den. Koronavir fakt není to nejhorší, co se šíří vzduchem. Jistě, spolu to zvládneme, ovšem jen když kromě instrukce držet se doma budou někteří držet
Celým světem teď otřásá pandemie koronaviru. Já se paradoxně tolik nebojím. Nikdy jsem netrpěla na chřipky, takže mi zdravý rozum říká, že mám jakous takous imunitu a mohu být v klidu. Ačkoliv čísla nakažených rychle stoupají, já mám strach z jiné věci. Velmi často sama sebe pozoruji a diagnostikuji si různé smrtelné nemoci. Obvolávám pak všechny kamarády a sděluji jim své vyfabulované příznaky. Podle papírů mám jinou diagnózu než hypochondrii
Zní to trochu jako „Trhni si!“ Je to tak. Někdy si můžeme hrábnout, třeba někam hluboko ke dnu, někdy trhnout. Sebou, s někým, něčím. Nebo si prostě trhnout, když nám to někdo doporučí, pokud od nás chce mít pokoj. Případně si může trhnout sám. Někdy nám může „hrábnout“. Třeba z toho, že jsme si nepřetržitě hrabali k tomu dnu a odmítali to až příliš dlouho akceptovat a efektivněji řešit.
