Nedávno jsem zašla do cukrárny. Zdálo se to úplně jednoduché – vyberu si dort a koktejl a půjdu si sednout ke stolu. Ve frontě, která naštěstí nebyla moc dlouhá, jsem si v duchu zvolila dort i koktejl a potom si je opakovala, abych na ně nezapomněla. Krtkův dort a banánový koktejl. Krtkův dort a banánový koktejl. Krtkův dort…
„Upozorňujeme cestující, že metro je dočasně mimo provoz.“ Cestující bere na vědomí, ale definujte přesně, mně se z vagonu nechce. Jako jo, jedeme, ale na Muzeu utrum. Zatímco reprák zvesela hlásá, kam všude bez metra můžu, mě napadá pouze jedno nepublikovatelný místo.
Když je stehýnko obráno a zbývá už jen kousek masa, smíchá se to dohromady s knedlíky a zelím – a máme tu mišmaš. V redakci Inspirante máme taky mišmaš.
Taky jste jako malí moc rádi chodili na houby, ale vlastně je rádi vůbec neměli? Já aspoň takové dítko byla – sbírání hub jsem milovala, jejich konzumaci už tolik ne. Slovo „houba“ pro mě dostalo ovšem minulý rok úplně nový význam. A tak už neznám jen houbu jedlou, jedovatou, či na mytí nádobí, ale také houbu, která umí být velkým pomocníkem při řešení zdravotních komplikací.
Dozvědět se po probuzení po operaci, že se mi v plné palbě obnovily akutní projevy mé diagnózy, s nimiž jsem se dlouhé roky snažila zatočit a dělala pro to i psí kusy, bylo jako dostat lopatou přes hlavu. Víří v ní myšlenky, že veškeré to táhlé trápení je zase tady, je reálné, hmatatelné a už je nelze popřít. Jako kdyby nestačilo, že i bez tohoto zhoršení jsem se ohledně zdraví nezdraví měla co otáčet…
Hraje skvostná muzika. Ten typ, co mě dojímá sám o sobě, takže kdyby si na pódium stoupli dva metaláci, slzela bych stejně. Jenže tam si nikdo nestoupá. Přichází on, zdravý a při síle, a přijíždí ona, taky zdravá a při síle, akorát na vozíku. Publikum aplauduje. Nevím čemu. Asi výrobci vozíčku, pak je ovšem zbytečný, aby na něm někdo seděl, tedy skončil upoutanej, ne?
Pohlazení od psycholožky Žijete si svůj život a postupně si plníte své sny. Každý vlastním tempem, více, či méně úspěšně. Mnoho lidí si nedělá pravidelnou revizi toho, co se jim v životě podařilo a co ještě „musí“ splnit, aby se cítili spokojení, úspěšní. Na to není kdy. Dnešní doba je velmi rychlá a kdo by „ztrácel“ čas tím, že se každý den na chvíli zastaví a „nadechne“?
A tak se to stalo: vzbudila jsem se na posteli a mé břicho zdobil pytlík. Vývod už nepředstavoval jen nějakého strašáka v čase budoucím, byla to realita. Realita, se kterou jsem se neuměla vyrovnat, nechtěla ji přijmout. Navíc mi po předchozích operacích a komplikacích už nezbývalo moc sil, a to jak fyzických, tak hlavně těch psychických.
Pamatujete? Vybere se Slepá bába. Té se zavážou oči a spoluhráč jí točí kolem osy. „Slepá bábo, kam tě vedu?“ Už jsme velký a můžem si to říct narovinu. Šátek ani velké točení není nutné. A vyosení je tu vcukuletu.
Víte… já nevím. Nevím proč, nevím jak, ale od té doby, co mi diagnostikovali RS, mám potřebu neustále spěchat a udělat toho co nejvíc. Doktor by jistě zakroutil hlavou s tím, že tohle přesně by pacient s RS dělat neměl. No jo, já vím, jenže já si nějak nemůžu pomoct.
