Některý předsudky a stereotypy jsou zažraný tak moc, že se nad nimi už nikdo nepozastavuje. Ale měl by.

A máme tu léto! Období blahodárného slunečního svitu plného vitamínů, období báječných bazénových hrátek, období čerpání sil, sbírání zážitků a… Období sáder. Která lomivka by to neznala? Jak totiž praví slavný Murphyho zákon (a kdo by ty neznal?!), „co se může pokazit, to se pokazí“.

Asi tak před dvěma týdny se mi rozbil počítač. Když jsem si ho pouštěla, zasekl se a odmítal se rozběhnout. Našla jsem si přes internet nejbližší opravnu počítačů a vypůjčila si mezitím náhradní.

„Kde se vidíte za 10 let?“ V tomto případě se nejedná o personalistickou vějičku v rámci pohovoru na místo za šedesát tisíc měsíčně, ale o spekulaci a téměř hmatatelné riziko, nakolik za danou dobu může diagnóza poznamenat lidský život, zrasit tělo i psychiku. Ale také nemusí!

Dorazíte do bytu a přejete si jediné. Odpočívat v pokoji, jakože v obýváku, nebo jít rychle spát. Pro nedostatek disciplíny a prostoru klidně oboje. Jenže otevřete dveře a hned víte, že je něco jinak.

Kdo mě zná, ví, že se často vyskytuji na internetových diskuzích – dokonce jsem o tom jednou napsala sloupek. Že je to s některými diskutéry těžké, jsem už také napsala. Jednou z věcí, kvůli které se pravidelně chytám za hlavu, je narážení na můj vzhled.

Zlomek vteřiny a v něm se to stane. Namlátím si. A nemůžu s tím udělat skoro nic. Letím plnou vahou na kolena. Ne, ruce tam dát nestihnu. Kosti jsou vrženy. 

V dubnu jsem se zúčastnila natáčení rozhovoru pro DVTV. Čas od času se mě někdo zeptá, jestli jsem nebyla nervózní. Vždycky jsem odpovídala pravdivě: „Ano, hrozně jsem se bála, že mi uprostřed rozhovoru začne téct nudle z nosu.“ Dotyční se obvykle začali smát. „Cože, ty ses bála nudle z nosu? Kdybych tam byl(a) já, tak bych se bál(a), že nebudu znát odpověď na otázku! Cha, cha, chi,

Léto si prý žádá odlehčená témata, v tom vedru se nikdo duševně odhalovat nebude. Duševně možná ne, ale co fyzicky? Venku jak v prádelně, tak co si skáknout do sauny i v reálu?