„To, jak lidé reagují, vypovídá o nich, ne o Vás, Helí.“ To je sice fakt a já moc děkuju za příval podpory, kterou spustil minulej sloupek. Ale víte, nemůžu kráčet světem s tím, že všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo. 🙂 Já totiž bez vaší navigace hangár fakt nenajdu. 🙂

Upozornění: V následujícím sloupku budu probírat nedobrovolnou sterilizaci, odebírání dětí a samovolný potrat.

„Nad to se musíš umět povznést.“ Tak určitě. 🙂 Když máte viditelnej handicap, budíte pozornost, a to okolí nutí nějak reagovat. Což si vy mylně vykládáte tak, že aspoň lidi zajímáte. Chyba. Vy jste jim šumák, oni jen milují atrakce a nesnáší problémy. A zařídí se podle toho. Vždycky. A na vás je, abyste se to konečně naučili taky.

Pamatujete si, kde jsme v minulém sloupku skončili? V uličce uvnitř autobusu. Tak popojedem, ne? Možná. 🙂

Můj muž pochází z kraje umouněného sazemi, zalévaného slzami a kořalkou. Když jsem přijela na návštěvu poprvé, připadala jsem si trochu jako na úplně jiné planetě. V tomhle kraji lidé věděli, co je neštěstí, strach a dřina. Nemohli utéct, čelili tomu, každý den zas a znova se s tím museli nějak poprat – třeba pomocí černého humoru. Hned se mi tam zalíbilo, protože styl „nějak se s tím poprat musíš“ je něco, co většinou

Winston Churchill prý kdysi řekl, že v životě existují jen dvě jistoty: daně a smrt. Já bych k tomu přidala třetí jistotu, a to existenci takovýchto či podobných konverzací:

Bezbariérovej autobus přistavenej půl metru od chodníku fakt bezbariérovej není. Vyřiďte to prosím autobusákům. Děkuju. Já mám totiž při nástupu úplně jiné starosti, a vy se mnou.

Dneska si všichni sáhneme do svědomí. Já teda ne, já to přece píšu. 🙂

Jedna z nejbláznivějších věcí na dětské mozkové obrně je, že vlastně vůbec nikoho nezajímá. 🙂 Nenajdete odborníky, co by systematicky shromažďovali dostupné informace, osobnosti, co by zkoušely protlačit potřeby lidí s touhle diagnózou nebo nějakou zastřešující organizaci, aktuální vědecké materiály a přístupy, zkrátka nic.