Lidské tělo je úžasné. Škrábnete se a ono se to samo zahojí. Chytnete rýmu, ale brzy vás to přejde. Něco špatného sníte, ale žaludek to vrátí a zas je vám líp. Uklouznete na ledě a natlučete si zadek, ale zase se posbíráte a jdete dál. Pak jsou ale i tací, pro které to neplatí tak úplně. My lomivky.

Pohlazení od psycholožky Ne vše pozitivní je vždy pozitivní. Avšak na pozitivní se musí s pozitivitou. Negativita nemá u pozitivity šanci uspět. Trošku paradoxní, ale to je moje osobní zkušenost.

S postižením odmalička velmi rychle zjistíte, že tahle země je pro zdravý.🙂 Ježiš, to by byl krásnej biják! Vzduchem by lítaly ambice, prachy, sny, design, děti, sportovní dresy, lahve na vodu a psi. A kam se tam vecpu já? Nikam. Protože optikou zdravého člověka budu nejspíš nezařaditelná, a tudíž neviditelná.

V době, kdy píšu tenhle text, jsou zhruba čtyři hodiny od chvíle, kdy stanu na potítku u svých drahých absolutorií (tedy pokud na mě do té doby nespadne strop, nezajede mě auto, nebo mě rovnou neklepne). Umím asi třetinu otázek a v době, kdy tento text vyjde, už bude oficiální fakt, že jsem své závěrečné zkoušky neudělal a pokusím se o ně v září.

„To, jak lidé reagují, vypovídá o nich, ne o Vás, Helí.“ To je sice fakt a já moc děkuju za příval podpory, kterou spustil minulej sloupek. Ale víte, nemůžu kráčet světem s tím, že všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo. 🙂 Já totiž bez vaší navigace hangár fakt nenajdu. 🙂

Upozornění: V následujícím sloupku budu probírat nedobrovolnou sterilizaci, odebírání dětí a samovolný potrat.

„Nad to se musíš umět povznést.“ Tak určitě. 🙂 Když máte viditelnej handicap, budíte pozornost, a to okolí nutí nějak reagovat. Což si vy mylně vykládáte tak, že aspoň lidi zajímáte. Chyba. Vy jste jim šumák, oni jen milují atrakce a nesnáší problémy. A zařídí se podle toho. Vždycky. A na vás je, abyste se to konečně naučili taky.

Pamatujete si, kde jsme v minulém sloupku skončili? V uličce uvnitř autobusu. Tak popojedem, ne? Možná. 🙂