Pamatujete si, kde jsme v minulém sloupku skončili? V uličce uvnitř autobusu. Tak popojedem, ne? Možná. 🙂

Můj muž pochází z kraje umouněného sazemi, zalévaného slzami a kořalkou. Když jsem přijela na návštěvu poprvé, připadala jsem si trochu jako na úplně jiné planetě. V tomhle kraji lidé věděli, co je neštěstí, strach a dřina. Nemohli utéct, čelili tomu, každý den zas a znova se s tím museli nějak poprat – třeba pomocí černého humoru. Hned se mi tam zalíbilo, protože styl „nějak se s tím poprat musíš“ je něco, co většinou

Winston Churchill prý kdysi řekl, že v životě existují jen dvě jistoty: daně a smrt. Já bych k tomu přidala třetí jistotu, a to existenci takovýchto či podobných konverzací:

Bezbariérovej autobus přistavenej půl metru od chodníku fakt bezbariérovej není. Vyřiďte to prosím autobusákům. Děkuju. Já mám totiž při nástupu úplně jiné starosti, a vy se mnou.

Dneska si všichni sáhneme do svědomí. Já teda ne, já to přece píšu. 🙂

Jedna z nejbláznivějších věcí na dětské mozkové obrně je, že vlastně vůbec nikoho nezajímá. 🙂 Nenajdete odborníky, co by systematicky shromažďovali dostupné informace, osobnosti, co by zkoušely protlačit potřeby lidí s touhle diagnózou nebo nějakou zastřešující organizaci, aktuální vědecké materiály a přístupy, zkrátka nic.

„Ahoj Denisi, jak se máš? Tady na Kladně už začíná být teplo a mě mrzí, že furt musím nosit ponožky. Úča je pořád stejně děsná a Čert se poprvé podíval na zahradu. Snad se máš na ŠVP dobře. Ivča.“

Květen je tu. Láska nám praská ve švech a ve všech. Dneska se s láskou vaří, peče, griluje, drbe vana, meje zadek, sbíraj bobky, loví appky i pije kafe. Já v lásce bruslím. Držím se přece tématu, čeká nás hokej. 🙂

„Tak, maminka nám tady zaparkuje…“ zní milé paní z úst a já se jenom směju. No, kdo by řekl vozíčkáři zdvořile zažité „Posaďte se, prosím“, že jo?