Rej na nemocničních chodbách může někdy připomínat ples „zombíků“ svíjejících se v rytmu vlastního tepu a ozvěny klapotu podpatků kolemjdoucích. Někteří v civilu, jiní v erárních obřích županech, ze kterých zejména ženám většinou kouká snad jen hlava a hřbet ruky s již zavedenou kanylou.
Pohlazení od psycholožky Frustrace nebo laskavost? Co si vyberete? Když je takto položená otázka, většina jistě odpoví: „Laskavost, to je jasné!“ Jak ale na to, když jsme měli velká očekávání a ono nám to nevyjde. Mysl se k tomu vrací stále znovu a znovu a cítíme pocit rozčarování, zmaru. Přijde třeba i vztek a negativní myšlení opanuje naši mysl. Člověk míní a okolnosti mnohdy mění.
Je ráno. Venku na obloze se pohybuje šedý mrak. V celé místnosti je klid. Dívám se na flétnu, knihy i fotky na zdi. Otevírám si textový editor a zapisuji do něj, co se mi honí hlavou. Už je to tak – psaní teď bude tvořit většinu mojí obživy. Stala jsem se redaktorkou časopisu Inspirante.
Už dávno nestojím o to, aby se mnou ostatní zacházeli jako se zdravou, tedy jako s tou, které fyzicky vůbec nic není. Protože je. Ano, čtete správně. A čtěte prosím dál, ať to nezůstane bez kontextu.
… nemám chvíli klid. Já tam, já tam dávno už měl být! Stěžoval si už před lety chvátající brouk Kvapník v Příbězích včelích medvídků. Tehdy jsem ještě netušila, jak smutná realita to může být. Spěcháme totiž snad úplně všichni, vždy a za každou cenu. Za cenu zdraví, tělesného i duševního, na úkor radosti vlastní, i ostatních. Na obětní oltáře pak padají nejen sami spěchající, ale většina mezilidských vztahů, příjemné zážitky a čas.
S dětskou mozkovou obrnou se nikdy nebudete nudit. Ono je úplně jedno, že máte dvě ruce i dvě nohy. Velmi často totiž nevíte, jak je použít a zkoordinovat. Zatímco okolí žije s pocitem, že máte sice divnej, ale v zásadě snesitelnej ortopedickej problémeček, vy velebíte neurony, ty šéfujou všemu.
Když jsem byla malá, nijak mi nevadilo, že jsem jiná. Jedna z mých nejranějších vzpomínek je ale na touhu po tom, znát někoho, kdo je takový jako já. Tou dobou však jediné, co bylo k dispozici, byl jakýsi strojový tiskopis několika jmen a adres, který maminka obdržela poté, co mě i přes naléhání doktorů odmítla zanechat v nemocnici a vzala si mě domů. Byla to jména a adresy těch několika málo známých „jedinců mého druhu“, vydalo
Moje poslední návštěvy u gastroenterologa vypadají asi tak, že mám všechno v normě, nic mě nebolí, měla bych brzy otěhotnět a … „Nepřemýšlíte náhodou o amputaci konečníku?“ Proč bych o tom sakra měla přemýšlet, když mě významně nezlobí?
Mám kamaráda všeuměla. Stojí právě v koupelně, na jednom ze dvou suchých ostrůvků. V tričku, bez ponožek a kalhot, co si nechce zmáčet. Nemám čas se červenat, jsem v nouzi. Moje pračka proti mně něco má.
Hrozně jsem chtěl, aby tenhle text lásku neironizoval. Přeci jen je ten svátek všech zamilovaných a člověk by jednou měl přestat být tím Železným mužem, který zbožňuje jen svou drahou Mrs. Absurditu… Já jsem opravdu chtěl! Jenže kdykoliv jsem si měl představit nějakou ze svých milostných chvilek, vždycky se mi za ní táhnul lehký opar… Nebo spíš takový hlásek, který se jí vysmíval.
