Dneska se chystám rozmetat jeden z nejrozšířenějších nesmyslů, co o diagnózách koluje. Máš to odmalička, takže jsi na to zvyklá. Nevím jak vy, ale já mám odmalička spoustu věcí. Z nepochopitelných důvodů se mi zvětšujou, zkracujou, kulatí, klesají, obrůstají srstí, olysají, hrubnou, měknou a samovolně se vytrácejí nebo naopak raší. Většinou v rozporu s tím, co bych si já sama přála.
Musím se vám pochlubit. Odešel mi počítač. Když mi před očima zmodrala obrazovka a náš IT mistr se jen usmál: „No… takhle vypadá modrá smrt,“ polil mě děs.
Představte si, že máte na břiše absces. Bolí to, teče z toho hnis, zvětšuje se a tvrdne, možná to bude chtít rozříznout. Co se vám honí hlavou? Aby ten hnus ze mě okamžitě odešel a bolesti zmizely. Máte strach. Nechcete do nemocnice. Představujete si to nejhorší, co se vám může stát.
Rej na nemocničních chodbách může někdy připomínat ples „zombíků“ svíjejících se v rytmu vlastního tepu a ozvěny klapotu podpatků kolemjdoucích. Někteří v civilu, jiní v erárních obřích županech, ze kterých zejména ženám většinou kouká snad jen hlava a hřbet ruky s již zavedenou kanylou.
Pohlazení od psycholožky Frustrace nebo laskavost? Co si vyberete? Když je takto položená otázka, většina jistě odpoví: „Laskavost, to je jasné!“ Jak ale na to, když jsme měli velká očekávání a ono nám to nevyjde. Mysl se k tomu vrací stále znovu a znovu a cítíme pocit rozčarování, zmaru. Přijde třeba i vztek a negativní myšlení opanuje naši mysl. Člověk míní a okolnosti mnohdy mění.
Je ráno. Venku na obloze se pohybuje šedý mrak. V celé místnosti je klid. Dívám se na flétnu, knihy i fotky na zdi. Otevírám si textový editor a zapisuji do něj, co se mi honí hlavou. Už je to tak – psaní teď bude tvořit většinu mojí obživy. Stala jsem se redaktorkou časopisu Inspirante.
Už dávno nestojím o to, aby se mnou ostatní zacházeli jako se zdravou, tedy jako s tou, které fyzicky vůbec nic není. Protože je. Ano, čtete správně. A čtěte prosím dál, ať to nezůstane bez kontextu.
… nemám chvíli klid. Já tam, já tam dávno už měl být! Stěžoval si už před lety chvátající brouk Kvapník v Příbězích včelích medvídků. Tehdy jsem ještě netušila, jak smutná realita to může být. Spěcháme totiž snad úplně všichni, vždy a za každou cenu. Za cenu zdraví, tělesného i duševního, na úkor radosti vlastní, i ostatních. Na obětní oltáře pak padají nejen sami spěchající, ale většina mezilidských vztahů, příjemné zážitky a čas.
S dětskou mozkovou obrnou se nikdy nebudete nudit. Ono je úplně jedno, že máte dvě ruce i dvě nohy. Velmi často totiž nevíte, jak je použít a zkoordinovat. Zatímco okolí žije s pocitem, že máte sice divnej, ale v zásadě snesitelnej ortopedickej problémeček, vy velebíte neurony, ty šéfujou všemu.
Když jsem byla malá, nijak mi nevadilo, že jsem jiná. Jedna z mých nejranějších vzpomínek je ale na touhu po tom, znát někoho, kdo je takový jako já. Tou dobou však jediné, co bylo k dispozici, byl jakýsi strojový tiskopis několika jmen a adres, který maminka obdržela poté, co mě i přes naléhání doktorů odmítla zanechat v nemocnici a vzala si mě domů. Byla to jména a adresy těch několika málo známých „jedinců mého druhu“, vydalo
