Je mi smutno. Mezi řádky to bude nejspíš znát. Takže kdo čekáte rozjásaný skoromájový kousek, dočkáte se jindy. Hele, fakt jsem to zkoušela. Jakože humor, společnost, knížka, procházka, zmrzka, hudba. Taky dlouhé telefonáty. Funguje to báječně, akorát na chvilku. Klidný spaní zkrátka nemám, zato mám špek na břiše. Sakra.

Vidím okolo sebe spoustu zajímavých a talentovaných lidí, kteří mají opravdový potenciál něco dokázat, změnit. A teď rozhodně nemyslím jen potenciál kariérního charakteru. Spíš lidi s celkově velkým potenciálem něco dokázat. Mě osobně velmi motivují příběhy mých kolegů s hendikepem, které nedokázala zastavit často i dost zákeřná nemoc a oni jedou dál a tvoří.

Pohlazení od psycholožky Skupina Slza se odmlčela sociálním sítím a fanouškům – tak by zněl velký titulek, aby oslovil čtenáře. Skutečnost je taková, že členové skupiny se jen rozhodli stáhnout do ústraní, aby měli klid a mohli tvořit nové písničky. Chválí si tuto dobu a berou ji jako přínosnou i z hlediska svého osobního rozvoje.

Můžete si o tom vousáči z kříže myslet cokoliv a samozřejmě se nabízí si z něj nejrůznějším způsobem vystřelit. Ale jedno musím jako jeho kolega z mediální branže ocenit: věci, co dělal měly fakt obrovskej dosah.

K oblíbeným kratochvílím fanoušků jakéhokoliv fikčního světa patří spekulace o tom, jaká je ta či ona postava zač, pokud to autor neuvedl. Zažila jsem diskuze o homosexualitě Albuse Brumbála i o postižení Suzanne Warren. A nedávno i o možném autismu Elle Woods z filmu Pravá blondýnka.

Doneslo se mi, že dojíždět do práce je pro mě výhra, protože aspoň mám nějakou rehabilitaci. To fakt ne. Prací si na ni možná tak zajistím prachy, ale tím to hasne. Cvičím jinak a figuru se snažím udržet třeba tím, že mám na dveřích lednice fixou napsáno Manžel je novej větrník. Marně.

Chronická nemoc je jako divoká jízda na horské dráze. Jeden den jste jak v extázi, že je vám dobře a nic nebolí, den druhý je naopak na průstřel hlavy. Bolestivé uvědomění, že moje nemoc je tu se mnou ať se děje, co se děje. Že nemá cenu moc doufat, že to jednou zmizí. Vždyť jsem chronicky nemocná a doktoři mi slíbili, že to budu mít na doživotí. Tak si

„Jdeme na Žižkovskou věž,“ vybalí na mě. Mám sice umytou hlavu i náušnice, ale taky džíny. Zkusím tedy jemně protestovat, což je zbytečný, protože on je má taky. Svoje, ne moje. Ležérní elegance, chápu.

Jedna z věcí, nad kterými autisté uvažují, je to, jestli se mají se svojí diagnózou tajit. Tohohle tématu jsem se už v minulosti párkrát dotkla, a proto bych se ráda k němu vrátila a pořádně ho probrala.