Probděla jsem tehdy asi tři noci a většinu času jsem trávila na míse, nebo v posteli zamotaná v klubíčku. Neudržela jsem v sobě nic, až na trochu čaje. Přijel, v jedné ruce kytku, v druhé nejnovější řadu probiotik, už mezi dveřma na mě halekal: „Ale vypadáš dobře!“ A bohužel měl pravdu. 

Já sice nevím, jak má vypadat ten, komu je blivno a nejí a nespí a skučí, ale zjevně ne tak jako já. Pořád jsem měla poměrně živé oči (nechápu, asi adrenalin), kruhy i barvu v normě, slepené a zacuchané vlasy působily jako sexy záměr a dokázala jsem dojít otevřít po svých. V bytě se to se mnou houpalo, cestou do kuchyně jsem pětkrát měnila směr a přidržovala se všech myslitelných poliček, jenže buď to kromě mě nikdo neregistruje, nebo to ke mně patří.

Nemůžu se zbavit dojmu, že kolem handicapu se sice krouží, ale k nám se jaksi nedokrouží.

Svět vezme křídu, udělá kolečko, a označí tím jednu velkou množinu. Handicap jako problém, zátěžová situace nebo rovnou trauma pro všechny kolem. 

Uprostřed toho kruhu jsme my, pomyslná hranice je přímo okolo nás.

A hádejte co? 

Svět si sedne zády k nám na bobeček a začne pojmenovávat, jak to s námi mají ti venku. Jak moc těžké to mají, když se musí vyrovnávat s naším handicapem, dokonce proto vymýšlejí i terminologii. Na nás se přitom nedívá, ani se na nic neptá. Splynuli jsme totiž s problémem.

My nemít ve vchodu nástěnku, tak si myslím, že lidi spolu nemluví. 

Naštěstí tu nástěnku máme, dokonce dvě. 

Proto můžu zodpovědně říct, že si sice moc nerozumíme, ale podle hesel a proseb na korku to rozhodně nevzdáváme.

Začalo to sebevědomým vplutím do světa realit: Koupím 3+1, spěchá, plachtím obratem a pokračovalo: Koupím váš byt ve vašem městě (to ve mně hrklo, že město někomu patří a rozprodává ho po kouskách). Ovšem vývoj je neúprosný, takže nedávno se tam tísnilo: Koupím garáž/parkovací stání, aby to dorazilo mrazivě stručné: Koupím!!!

„Posílám mapu.“

A sakra. Budu muset s barvou ven.

„Víš, mně je mapa k ničemu. Kde přesně budeš čekat?“

Poslal výřez s tím, že na označené místo stačí kliknout a ono se samo zvětší. Ach jo.

Neumím číst v mapách, nechápu plánky a nevyvodím si, odkud kam mám jít. Patří to k mojí diagnóze, ale umí to vydráždit k nepříčetnosti. Říká se tomu potíže s orientací a má se za to, že to znamená, že bez nápovědy netrefím ze Žižkova do Vršovic případně že váhám, jestli mám radši psy, nebo kočky. Ne že si do mobilu píšu, kudy přesně se jde z bytu do krámu a že si to musím občas zopáknout, abych nevyšla ze cviku a neskončila třeba v kotelně. Beze srandy.