Jsou texty, ke kterým se odhodlávám dlouho. A to je dobře, aspoň může přijít překvapení. Mám ráda StarDance. Pár řad jsem viděla od začátku do konce,

Vejdu do předsíně, rozhlídnu se a vestoje na plameňáka si zkouším sundat boty.  Hostitele to zmate, protože v ostrém úhlu setrvávám příliš dlouho. Talíř s koláčem umístím neplánovaně

Hokej je moje každoroční narozeninová kulisa. Pamatuju si termín mistrovství světa hlavně kvůli tomu a dávno jsem se přestala ptát, proč se něco tak zimního hraje zrovna v květnu. Asi na mou počest.

Letos jsem se zase těšila a chtěla jsem si hlášky zapisovat, jenže bych pak byla jako v práci, takže radši bez notýsku a pěkně napnout uši. A prvně jsem si uvědomila, jak moc chlapská je to hra. Já vím, že stárnu, ale dávám si rozbory před zápasem a najednou mi z nich trčí hlavně statistika. Kdo proti komu hraje a jak si spolu vedou, to ještě chápu, ovšem dál už mi to uniká, třeba jako průřez letopočty nebo stejnými halami s jinými mančafty…

Nemůžu uvěřit, že už je to tolik let. 

Proteču pokladnou, cestou do šaten stejně netrefím správnej směr. Při převlékání se zamotám do ramínek od plavek, čímž nabídnu kouzelnej výhled na dámu s nahým vším, ručníkem u kotníků a černou koulí látky mezi hlavou a ramenem. Střihnu si dvakrát makarenu a zkouším dát ruce a trup tam, kde mají být, jenže ono to jaksi pruží. Abych se nezdržovala, jsem celou dobu obutá, což si ale tělo vyloží tak, že už se jde, takže při tom bezděky dělám úkroky do stran. Působím jako cvičenka, co neví, jestli zůstat ve skříňce, nebo tančit mazurku. A když už si zvyknu na těžiště, dám ruce dolů a všechno je jinak.

Zase jeden takovej den, kdy bych chtěla být sama se sebou. 

Kráčet městem a nemuset koukat pod nohy, kolem sebe, nehlídat, jak blízko a rychle kdo kolem jde a jestli mě aspoň trochu vnímá. Neuhejbat psům, dětem, koloběžkám a kolům, nedělat nic navíc.  Nepředvídat všechno, co se kde šustne, jen abych mohla zůstat stát nebo abych došla o kus dál.

Chtěla bych jenom jít. Po chodníku, ulici, silnici, cestě.

Kdysi jsem si zakládala na tom, že nohama, přesněji řečeno vlastní diagnózou, neargumentuju. Dneska už to mám jinak, ale nevím, jestli je na to svět

My nemít ve vchodu nástěnku, tak si myslím, že lidi spolu nemluví. 

Naštěstí tu nástěnku máme, dokonce dvě. 

Proto můžu zodpovědně říct, že si sice moc nerozumíme, ale podle hesel a proseb na korku to rozhodně nevzdáváme.

Začalo to sebevědomým vplutím do světa realit: Koupím 3+1, spěchá, plachtím obratem a pokračovalo: Koupím váš byt ve vašem městě (to ve mně hrklo, že město někomu patří a rozprodává ho po kouskách). Ovšem vývoj je neúprosný, takže nedávno se tam tísnilo: Koupím garáž/parkovací stání, aby to dorazilo mrazivě stručné: Koupím!!!

Srdce mi bije rychle a zběsile.  Tolikrát kontrolovanou smsku jsem už dlouho nepsala.  Hlídám si íčka, oslovení, styl, sdělení. Nejsem náhodou moc dlouhá, moc vlezlá, nebo

Tak jsem si přečetla článek od pana kardinála. A pak znova a znova a znova.  Považuju se za velmi gramotnou, se schopností se v psaném slově velmi rychle orientovat,

Procházím kolem ní a opatrně se usměju. Byla zabraná do něčeho na zemi, kamínek, brouk, list, já jsem ji ale rázem zaujala víc. “Ahoj paní!” “Ahoj