Přišla. Ona přišla, pochopte!
Stojí u postele a propaluje mě očima.
Připadám si důležitě. I ve čtvrt na pět ráno. Spustím ruku a drbu.
Načas se zapomene a zapřede si, ale pak začne vřeštět.
Že kočka mňouká, může říct jen ten, kdo ji nikdy neměl. Naše kočky regulérně řvou.
Živit se písmenkama je záludný.
Nevěděla jsem, že chci zrovna tohle. Jenže mě bavilo toulat se ve vlastní hlavě a skládat myšlenky úplně jinak, než po nás chtěli ve škole. Věřila jsem, že psaní je hodně svobodomyslná činnost. Jako že sedím, dumám, usrknu kafe, začnu ťukat do klávesnice, otevřu okno, lednici, hlavu a jedu, než to tak za hodinku sfouknu celý. A protože mě láká nadsázka i černej humor, servítky si brát nemusím a vlastně ani nechci. Ke všemu si mám povídat s lidma a dozvídat se něco novýho, takže nehrozí, že ustrnu, okorám a budu se nudit.
Mám to prej dobrý, protože na diagnózu odmalička jsem už přece zvyklá. Chápu, že se handicap od narození může lidem po úrazu nebo po nemoci s vážnými následky
„Posílám mapu.“
A sakra. Budu muset s barvou ven.
„Víš, mně je mapa k ničemu. Kde přesně budeš čekat?“
Poslal výřez s tím, že na označené místo stačí kliknout a ono se samo zvětší. Ach jo.
Neumím číst v mapách, nechápu plánky a nevyvodím si, odkud kam mám jít. Patří to k mojí diagnóze, ale umí to vydráždit k nepříčetnosti. Říká se tomu potíže s orientací a má se za to, že to znamená, že bez nápovědy netrefím ze Žižkova do Vršovic případně že váhám, jestli mám radši psy, nebo kočky. Ne že si do mobilu píšu, kudy přesně se jde z bytu do krámu a že si to musím občas zopáknout, abych nevyšla ze cviku a neskončila třeba v kotelně. Beze srandy.
V minulém sloupku jsem si vzala na paškál otázky kolem práce a přístup k zaměstnávání lidí s postižením vůbec. Dneska to ještě trošku rozvedu. Diagnózu mám odmalička a je na
Jedu výtahem, v něm kromě mě a starší paní ostatní od pohledu svěží nakupující. Zastavíme v mezipatře, dveře se otevřou, před nimi pán na vozíku. A hádejte co?
Nikdo se ani nehne.
Ne že by bylo kam, ale já bych si tipla, že tváří tvář někomu, kdo jinou možnost přesunu nemá, se někdo zamyslí nebo aspoň ustrne. Nic, ani taková ta nevyřčená nervozita, že jako tuším, ale nedbám, protože doufám, že se obětuje někdo jinej.
Koukal na mě dost překvapeně.
Oceňuju, že netroubil, negestikuloval, jen se skrz sklo divil.
Asi začnu na prsou nosit výstražnou vestu s nápisem: „Short vehicle, don´t follow me!“ nebo hezky česky: „Nerušit, scházím bez vyzvání!“
Nedělá mi to radost, jenže někdy to jinak nejde.
Vím, že bych jako chodec měla jít výhradně po chodníku. Ten by z podstaty věci měl být vcelku, schůdnej, v rovině a bezpečnej, čili rozhodně klidnější a uhlazenější než silničky v zástavbách a okolí.
Jenže kdoví jestli. Mám totiž neodbytnej dojem, že o podvozek se lidi starají víc než o vlastní nohy.
Přečetla jsem si autobiografii Wima Hofa Ledový muž.
Několikrát jsem měla nutkání knihu zaklapnout a zakopat, případně zamrazit, ale nebyla moje.
Potřebovala jsem vědět, co na Wimovi vlastně je. Proč na jeho metodu pořád odkazuje tolik chytrých lidí, když běžnej otužilec na Vltavě je aspoň pro mě mnohem uvěřitelnější, uvolněnější a dejchat určitě taky umí. Navíc je lokální. Do kuchyně a ložnice mu sice nevidím, zato vím, že z vody, ledu a zimy nemusí dělat nový náboženství.
Vodě totiž stačí, že jste, jací jste, což se o Wimovi opravdu říct nedá.
Vybírám si diář na příští rok. Jenže to není jen tak… Když vyřadím všechny, co jsou větší než A4 a tlustší než Ottův slovník naučnej, zbude
Potřebovala jsem na tiskovku, proto jsem žhavila drát. Takže už vím, kdo nestíhá, marodí, má jen jedno auto (proti dvěma nohám?) a všechno ho dere. A vůbec, proč to chci, vždyť fest sněží a mrzne. A klouže to každýmu.
No jo, no.
Nakonec se uvolil dlouholetej kamarád. Bylo vážně milý konečně nevysvětlovat a nepasovat se do rozvrhu tak, aby se dobrej skutek spáchal v rámci něčeho dalšího. I díky němu jsem nic nemusela rušit, i když moc nechybělo.
No ne, no.
