Všichni jsme o nich slyšeli, mnozí se nakazili a většina se zase vcelku rychle vyléčila. Předsevzetí jsou trochu jako zákeřný virus. Chystáte se užít si svátky, snad i trochu toho volna, najednou bác, jsou tu. Šíří se dokonce i po síti a málokdo je vůči nim imunní. A já bych se tu chtěla pochlubit, že zrovna já touhle obranyschopností oplývám. Jako správný autista totiž nevidím žádný smysl v tom, abych si na sebe

Ohlédnutí za rokem 2022 Magazín Inspirante vám ve zklidněném čase kolem svátečních dní nabízí ohlédnutí za některými letošními texty, jež přinášejí příběhy, emoce, rady, zpětnou vazbu a motivaci, které vám na našich stránkách ukazují autoři, jimž do života vstoupila nemoc či zdravotní postižení. Budeme rádi, když se k nim vrátíte a společně otevřeme bránu do nového roku s jeho přísliby a tajemstvím.Redakce Přesně tak si přijdu, když v čase předvánočním pochoduji sem

V sobotu 10. prosince byl Mezinárodní den lidských práv. A protože v téhle oblasti je v Česku pořád co dohánět, situace se s ekonomickou krizí a geopolitickými konflikty setrvale zhoršuje, pokusili jsme se v kruhu nenapravitelných humanistů dát dohromady aktuální neduhy. Co vám v Česku chybí nebo vadí, v jakých oblastech pořád dochází k porušování lidských práv? Seznam je, bohužel, dlouhý: absence dostupného bydlení násilí na dětech a neuznávání jejich lidských práv vysoká příjmová nerovnost nedostupnost

Přesně tak si přijdu, když v čase předvánočním pochoduji sem a tam po hospodářství a bližším i širším okolí. Je toho všeho nějak moc, a jakmile vystrčím nos mezi lidi, mám pocit, že mi ho urazí pádění shánčlivých davů. I ta pozitivita, se kterou mě občas někdo pošťouchává vstříc vlídnější náladě, je hlavně toxická. Zase se to sešlo a já si říkám, že jsem nejen autista, ale i blázen. U psů jsem bojovala s psincovým kašlem,

Představte si, že jste na nějaké společenské akci, kterou proplouváte v rytmu nezávazné konverzace, když tu najednou hladký průběh naruší kaz ve vzoru. Ne zcela patřičně vypadající, ne zcela běžně chovající se člověk. Možná vámi projede pocit trapnosti, opovržení, možná ucedíte pár poznámek, pozdvihnete obočí a zasmějete se. Ostatně, kdo si ze školy nepamatuje nějakého toho podivína a outsidera, že? Mně se zapomíná těžko, hlavně proto, že jsem

Mockrát jsem si vyslechla, že mám štěstí, že něco můžu, protože druzí by si to nemohli dovolit. To něco bylo vždy o mém handicapu, tedy o tom, že něco nemůžu a je třeba se tomu přizpůsobit. Když nedám najevo ochotu a nadšení a nepřirovnám handicap k výhře v loterii, jsem setřená jako ten los v nadpisu. Někteří lidé mají zřejmě pocit, že mít handicap je jako dosáhnout na exkluzivní výhody skrze lenost a lajdáctví,

Život mě naučil, že běh věcí je jako karetní hra. Teoreticky jsou karty rozdány zcela náhodně, ale drží je v rukou lidé, a mohou tak hru ovlivnit. Nebo mohou karty zahodit s tím, že čert je vem, pokusíme se to dělat jinak; když už nic nezmůžeme s přírodními zákony, zmůžeme hodně s těmi společenskými.Možná proto mě pořád ještě dokáže naštvat, když má někdo potřebu mi vysvětlovat, že všichni máme absolutní

Řeč je teoreticky o lidech. Tedy pokud přijmeme hypotézu, že člověk je někde mezi opicí a andělem. Anděl v nás podněcuje dobročinnost, starost o následky našich činů a touhu dělat svět lepším místem. Opička je připravena chopit se klacku, bojovat o zdroje a bohužel také bojovat pro radost ze vzrušení samotného. Skutečné lidské chování se pak jeví jako čardáš, v jehož víru je těžké rozlišit oba taneční partnery. Protože lidé o sobě raději smýšlí

Skandální odhalení, i autistky sjíždějí seznamky. Internet nám dal výhodu, nemusíme naživo demonstrovat svou jinakost a trnout, jak to druzí vezmou, můžeme se znemožnit rovnou a v teple domova. Můj průzkum terénu se záhy mění v bádání na poli sociálních věd a antropologie. Skoro všichni dřou ve fitku, lezou po horách a cestují. Část hledá vrcholy ještě přímočařeji. Jsem přehlcená falší a dělá se mi zle a pokládám si otázku, jestli to tak těžce nese

Napospas. Kdyby mělo některé ze slov vyjádřit můj bazální pocit ze života, bude to tohle. Už moje první vzpomínka, to mi byly asi tři roky, byla prostoupená pocitem, že svět lidí je pro mě uzavřený a budu vždycky vně, vydaná všanc podmínkám, osudu, libovůli těch silnějších. Současně jsem se s tím nikdy nedokázala smířit, nepřišlo mi to ani fér, ani dost dobré. Sama bych takovou věc nepřála