Zase jeden takovej den, kdy bych chtěla být sama se sebou. 

Kráčet městem a nemuset koukat pod nohy, kolem sebe, nehlídat, jak blízko a rychle kdo kolem jde a jestli mě aspoň trochu vnímá. Neuhejbat psům, dětem, koloběžkám a kolům, nedělat nic navíc.  Nepředvídat všechno, co se kde šustne, jen abych mohla zůstat stát nebo abych došla o kus dál.

Chtěla bych jenom jít. Po chodníku, ulici, silnici, cestě.

„Focení nevadí?“ zeptá se a už už si bere foťák do ruky. „Nefotit, prosím,“ řeknu a ustoupím ze záběru. Zamrzne, zaskočila jsem ho, možná čeká, že ještě něco dodám. Třeba to tradiční o dvou bradách, čtyřicítce za krkem nebo že chci, ať mě přemlouvá.

Jenže tentokrát to nezabere.

„Promiňte, kde je tady výtah?“

Uvaděčka mě ve vteřině sjede od hlavy k patě.

„Ale vy nemáte vozejk,“ hlesne spíš rezignovaně a dodá: „Zavolám hasiče.“

Copak hoří? 

Nevím, jestli bude žalovat, nebo zapalovat pochodně, ale doufám, že příchod do sálu v náručí uniformovaného muže není za příplatek. Jestli jo, ušetříme, pánové jsou totiž nezvěstní, tak postupujeme s dámou. Ujala se nás hezky, o tom žádná, ale ve frontě má další diváky včetně pána s berlema, tak neví, co dřív.

Jsem krásná. V klidu, vestoje, sama a statická rozhodně. Jenže foťák si to nemyslí. 

Jsou lidi, co vypadají hezky přirozeně, jejich tělo má na fotce všechno správně, někdy i líp než ve skutečnosti. Boky mají široké akorát, nožka působí nenuceně sexy, není jim vidět do nosních dírek ani jim nevyběhne kus špeku na břiše, vlasy mají ležérně sčesané a spodek těla jim nepřetejká k sousedům. Výrazem navozujou světovej mír, a kdybyste fotili dál a sestavili z toho leporelo, byla by to krásná studie s kulisou, partnerem nebo se živly. Jim nikdy nesvítí slunce do očí nebo divně do podpaží, neleze jim prádlo, nemívají blbým úhlem ucho větší než hlavu, nerosí se ani nepotí. A když se mají cvaknout v podzimním listí nebo mezi plátky růží, snímek jednoduše ovládnou a nikdy z toho nevyjdou jako trpajzlík v posledním tažení mezi chroštím.

Přišla. Ona přišla, pochopte!

Stojí u postele a propaluje mě očima.

Připadám si důležitě. I ve čtvrt na pět ráno. Spustím ruku a drbu. 

Načas se zapomene a zapřede si, ale pak začne vřeštět.

Že kočka mňouká, může říct jen ten, kdo ji nikdy neměl. Naše kočky regulérně řvou.

Jedu výtahem, v něm kromě mě a starší paní ostatní od pohledu svěží nakupující. Zastavíme v mezipatře, dveře se otevřou, před nimi pán na vozíku. A hádejte co? 

Nikdo se ani nehne. 

Ne že by bylo kam, ale já bych si tipla, že tváří tvář někomu, kdo jinou možnost přesunu nemá, se někdo zamyslí nebo aspoň ustrne. Nic, ani taková ta nevyřčená nervozita, že jako tuším, ale nedbám, protože doufám, že se obětuje někdo jinej.

Po sloupku o designu a bariérách mi pípla zpráva. „Piš na tohle téma častěji, o tom by se mělo vědět.“ Mělo, ale neví. Nebo spíš nechce vědět. Tomu nerozumím, protože jestli mají lidé s diagnózami opravdu něco společného, je to množství naprosto zbytečných každodenních bariér, které se bohužel berou jako důsledek handicapu, ne jako pouhý stavařský zvyk a neochota přemýšlet jinak.

Je to pořád dokola. Někam přijdu, interiér jako ze škatulky, novej, vymazlenej, naleštěnej, podlaha jako sklo, stěny hladké bez jediného rušivého elementu. A to je průšvih. Bezbariérové vychytávky nebo pomůcky se prej s estetikou tlučou, zato rozpláclej zákazník nebo někdo, kdo si musí kvůli echt prostředí nechat asistovat a vyčnívat, je zřejmě vítaným ozvláštněním interiéru. Madlo a zábradlí neberem, zato zaměstnáme polovinu směny, abyste vůbec mohli vejít, a co teprv,

Nemůžu uvěřit, že už je to tolik let. 

Proteču pokladnou, cestou do šaten stejně netrefím správnej směr. Při převlékání se zamotám do ramínek od plavek, čímž nabídnu kouzelnej výhled na dámu s nahým vším, ručníkem u kotníků a černou koulí látky mezi hlavou a ramenem. Střihnu si dvakrát makarenu a zkouším dát ruce a trup tam, kde mají být, jenže ono to jaksi pruží. Abych se nezdržovala, jsem celou dobu obutá, což si ale tělo vyloží tak, že už se jde, takže při tom bezděky dělám úkroky do stran. Působím jako cvičenka, co neví, jestli zůstat ve skříňce, nebo tančit mazurku. A když už si zvyknu na těžiště, dám ruce dolů a všechno je jinak.

Zatím tu stojíme tři a očekává se, že se představíme. Ona má manžela, děti, titul, praxi, totéž on. A já? Já jsem teda kdo? Jak se mám představit, jaké oslovení, ocenění, výsledek, číslici nebo vlastnost si mám vybrat, abych byla patřičně zajímavá? Proč mám vůbec vykládat, kam jsem chodila na školu, do práce nebo s kým žiju, aby si mě okolí nějak zařadilo a vzalo na vědomí?