Je to pořád dokola. Někam přijdu, interiér jako ze škatulky, novej, vymazlenej, naleštěnej, podlaha jako sklo, stěny hladké bez jediného rušivého elementu. A to je průšvih. Bezbariérové vychytávky nebo pomůcky se prej s estetikou tlučou, zato rozpláclej zákazník nebo někdo, kdo si musí kvůli echt prostředí nechat asistovat a vyčnívat, je zřejmě vítaným ozvláštněním interiéru. Madlo a zábradlí neberem, zato zaměstnáme polovinu směny, abyste vůbec mohli vejít, a co teprv,

Nemůžu uvěřit, že už je to tolik let. 

Proteču pokladnou, cestou do šaten stejně netrefím správnej směr. Při převlékání se zamotám do ramínek od plavek, čímž nabídnu kouzelnej výhled na dámu s nahým vším, ručníkem u kotníků a černou koulí látky mezi hlavou a ramenem. Střihnu si dvakrát makarenu a zkouším dát ruce a trup tam, kde mají být, jenže ono to jaksi pruží. Abych se nezdržovala, jsem celou dobu obutá, což si ale tělo vyloží tak, že už se jde, takže při tom bezděky dělám úkroky do stran. Působím jako cvičenka, co neví, jestli zůstat ve skříňce, nebo tančit mazurku. A když už si zvyknu na těžiště, dám ruce dolů a všechno je jinak.

Zatím tu stojíme tři a očekává se, že se představíme. Ona má manžela, děti, titul, praxi, totéž on. A já? Já jsem teda kdo? Jak se mám představit, jaké oslovení, ocenění, výsledek, číslici nebo vlastnost si mám vybrat, abych byla patřičně zajímavá? Proč mám vůbec vykládat, kam jsem chodila na školu, do práce nebo s kým žiju, aby si mě okolí nějak zařadilo a vzalo na vědomí?

Nevím, jak se ta chvíle pozná. Ani jak se na ni připravit.

Když se narodíte v nepohyblivým těle, svět se vymkne z kloubů, aby vás rozhejbal a postavil. Jestli se mu to povede, bude vás honit dál. Ať stojíte líp, víc rovně, zatáhnete břicho, vytáčíte špičku, došlapujete na paty, ať se tak necouráte, nebojíte a neděláte drama z věcí, co dramatický nejsou. Budete trénovat schody, eskalátory, obrubníky, kopce, vlaky, busy, tramvaje. Budete zkoušet normálně projít lítačkama, fotobuňkou, karuselem nebo přes troje vstupní rohože, případně nastoupit do výtahu tak, aby vás nesecvakly dveře. Přetrhnete se, abyste vypadali hezčí, stabilnější, s rukama u těla, pusou zavřenou, abyste po pár stech metrech chůze nemuseli sušit tričko, taková je to totiž makačka. Prospíte půl puberty únavou, protože cvičíte tak moc, že je to nepředstavitelný a nepřenosný. Ostatní chodí, vy chcete taky. Nikdo vám to vymlouvat nebude, protože v dětství prej máte šanci.

Já jsem fakt naivní.

Pořád jsem čekala, že se dopravní podnik kvůli slušně velký vlně odporu vůči nově zavedeným zastávkám na znamení důstojně zamyslí. A ono ne. V médiích jsou pořád stejná vyjádření, jak se pro nikoho skoro nic nemění, jak jsou řidiči vedeni, aby si cestujících všímali skrz průhledný zastávky (ehm, s nalepeným ptákem). Navrch je to opentlený výchovnými srandašoty o tom, kde všude je tlačítko, jupí!

Jenže tohle fakt není o tlačítku, pokud se s ním teda neovládá přímo řidič.

Od konce června budou všechny pražský a středočeský autobusový zastávky na znamení.

Já nechci, strašně nechci. A rozhodně nejsem sama. Zatímco v oficiálních vyjádřeních jsou potenciální problémy jenom haluz a přiznanej handicap mají zatím jenom zrakáči, stačilo by, kdyby se hlavouni šli místo klikání a propočítávání grafů plnotučně projet.

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak lidi s handicapem odnášejí odpad? Těžko.

Tomu říkám hyperkorektní sloupek, vlastně řádek. Nezdržovat, nevnucovat téma ani názor. Nezanechávat stopu.

Taky koho tankuje odpad. Normální kontíky, popelnice, koše a kompostéry, spousta barev, hromad, oddílů, místa a bordelu, navrch třídění, recyklace, up-cyklace, zero waste a takový ty věci, sem tam krysa. Až na takovou jednu malou a vcelku zanedbatelnou maličkost. Pro likvidaci se jaksi hodí mít funkční rovnováhu i končetiny, protože veškerou tu masu a zbytky člověk vleče v rukách a v náručí nebo tak nějak podobně.

Vcházím do banky a ostraha zpozorní. Má proč, nosím ortézu, abych pod ní pašovala tisícovky. Já to vím, sekuriťák taky. Jakmile klesnu na beztvaré a zoufale nepohodlné sofá, protože tady se investuje a nezevluje, on má co dělat, aby nezačal leštit pistoli. A když se mě ujme pracovnice pobočky, přikvačí k ní druhá, aby se ujistila, že je všechno v pořádku. Se mnou v pořádku, jestli jako dámu v kostýmku nějak neohrožuju. Odolám nutkání postavit je obě do pozoru jenom proto, že to sama neumím. Já dát ruce vzhůru a pustit se opory, ležím hned. A vůbec, odkdy mají postižení penízky na něco jinýho než na kindervajíčka? Takže za tím musí vězet něco víc… Co na tom, že by mě coby banditu s přehledem zastavila fotobuňka nebo kabel na zemi. Nezkusíš, nevíš.

Taky máte za to, že vy si vybíráte zboží a ne zboží vás? A jste si jistí?

Poslední dobou je dost v kurzu nacpat co nejvíc věcí na centimetr čtvereční. Z obchůdků, krámů, večerek, potravin a kumbálů se tak stává něco mezi slalomem a vetešnictvím. To pak v potravinách vybíráte ponožky, v papírnictví jídlo, v pekárně sazeničky. Všude se něco válí. Kolem regálů a v uličkách jsou bedýnky a víc nebo míň vystavené tretky, věci trčí z nečekaných míst a skrblíci mají u nohou k dispozici megamegózní balení, ze kterých by vyžila menší vesnice. To se vyplatí.

Vřítila jsem se za roh, mám to za pár. Designové ántré je na hlavu, připadám si jako v zrcadlovém bludišti. Zatnu zuby, jenže dámy jsou za turniketem, smůla. 

Zacouvám zpátky do chodbičky, kde je úklidová místnost, přebalovák a bezbariérová toaleta. Všechno neproniknutelně zamčené, ale ne na euroklíč, asi aby měla obsluha přehled, kolika lidem s handicapem se chce v nákupáku čůrat. Vzorně zazvoním na označenej zvonek, zaparkuju se na lavičku a dám nohy křížem. Po dvou minutách přijede trochu bezradná maminka s kočárkem. Mačkám tedy znova a modlím se, aby obsluha slyšela.

Možná slyšela, ale nedbala.