Témata mých příspěvků mě napadají jen tak bezděčně. Jako takový záblesk. Jedno slovo či krátká myšlenka.  Slovo, které mi tentokrát bliklo hlavou, bylo VDĚČNOST. Vybavilo se mi totiž při převlékání ložního prádla. Zřejmě spolu s jednou vzpomínkou na časy, které jsem prožívala několik desítek let zpátky. Souvisí to právě s významem slova vděčnost. Tehdy jsem jako čerstvě plnoletá nastoupila na vojenskou základní službu pro ženy. Na dotaz, proč jsem

Klára Šmejkalová je členkou redakce Revenia od minulého roku. Za tu dobu jste měli možnost ji poznat prostřednictvím sloupku Schíza nebo díky rozhovorům s osobnostmi. Probraly jsme spolu studium psychologie, mladé básníky a nejen to… S Klárou jsem se seznámila před pěti lety na Letní škole lingvistiky díky tomu, že jsme sdílely pokoj na internátu dačického zemědělského učiliště. Tehdy byla studentkou psychologie a speciální pedagogiky se zájmem o lingvistiku

Svět s handicapem je těžký, složitý, zároveň bohatý a originální. Magazín Inspirante připravil krátký seriál, v němž jeho redaktoři vytvořili určitý návod, desatero, jak k danému typu postižení přistupovat a jak jej vnímat. Mějte na paměti, že nevidomí jsou zcela normální lidé, kteří mají různé přednosti i nedostatky jako každý jiný.  Při setkání s nevidomým se chovejte přirozeně. Pomozte tam, kde je to nutné, ale pomoc nevnucujte. Vyvarujte se projevů soucitu – nevidomí

„Jsem Amara La Negra. Kluci po mně pokukují. Nevím, jestli to je mými vlasy, nebo tím, jak tancuji. Rychlý rytmus, který tě bude bavit, a svým tělem ve tvaru kytary vás zhypnotizuji,“ zpívá dominikánská zpěvačka na hitu Ayy z roku 2013. Diana Danelys De Los Santos, jak se zpěvačka jmenuje vlastním jménem, se narodila 4. října 1990 ve floridském Miami, městě, kde tvoří Latinoameričané většinu. Oba její rodiče pocházejí

V této době strachu a šíření nemoci je povinností podporovat ty, kteří jsou nejzranitelnější. Nové zkušenosti a poznatky by nás také měly posunout. Už skoro deset let jsem chronicky nemocná a několikrát už jsem musela dlouhodobě zůstat doma. A nejsem jediná. Na celém světě žijí lidé s chronickým onemocněním, kvůli němuž jsou uzavřeni doma. Takže představa, že budeme nadále v izolaci kvůli koronaviru, nás neděsí. Vlastně jsme experti na to, jak

Tak trochu netradiční second-hand. „Chceme spoluvytvářet společnost, ve které budou vzájemná pomoc, respekt a uvědomělý životní styl na předních místech,“ stojí na webu Přestupní stanice, sociálního podniku v centru Prahy na Žižkově, který zaměstnává lidi bez domova. Nabízí širokou škálu dámského i pánského oblečení, doplňků a knih. Po večerech je možné zúčastnit se zde různých workshopů, kulturních akcí (přednášky, debaty, filmy), nechybějí ani kurzy jógy či tetovací dýchánky. A pobočka v centru u Národní třídy se

Nový ročník výstavy Cesta za duhou právě startuje. Autorkou hlavního motivu v katalogu je letos Růžena Koutníková, jejíž obrázky kreslené tužkou z hlavy jen tak nedostanete. Možná na vás podobně něžně zapůsobí i pár řádek o jejím životě, který rozhodně nezůstal černobílý a bez barev. Brzy mi bude už sedmdesát. Manžel mi zemřel, takže v Jihlavě žiju sama se psem Elinkou, což je taková pouliční směska, hodně mazlivá. Mám moc ráda

Určitě po letošní izolaci nejsem sama, komu chybí nejen povídání s přáteli u kafíčka, společné akce a všechno možné, co jsme spolu podnikali, ale i vztahy s členy rodiny, se kterými jsem se nemohla setkat. Opatření se sice začínají uvolňovat, ale opatrnost je stále namístě. Omezením kontaktu navíc mnohé vztahy s lidmi, s nimiž jsme byli zvyklí vídat se mnohem více, mohly utrpět – zvlášť pokud na někoho z nás v karanténě dolehly psychické potíže.

Bolest hlavy, únava, knedlík v krku nebo krev ve stolici? Máte, ignorujete, bojíte se k doktorovi? Kniha A co když umírám?, kterou napsali Marc Eisenberg a Christopher Kelly, pojednává zábavně o nezábavných věcech. Její autoři tvrdí, že na světě je jedna otázka, která vrtá hlavou každému z nás. V noci nám nedá spát a nutí nás objednat se po letech k lékaři…  Zní: Co když umírám? Správně by však ta otázka měla znít: „Co když to bude dříve, než

Když jsem si hledala na internetu Radomíru Charvátovou, duchovní matku projektu Rozkveteme, jako první jsem našla její fotku s kyticemi na kole. To nejspíš shrnuje obě její vášně – kytky a cestování. Radomíra Charvátová je devětačtyřicetiletá Moravanka, které byla diagnostikována roztroušená skleróza v sedmadvaceti letech. O tři roky později vstoupila do organizace Roska Brno a začala pomáhat dalším lidem s tímto onemocněním. V roce 2017 se podívala na španělské poutní místo