
Ivana Recmanová: „Klidně budu někomu vzorem.“
Do kavárny se přiřítím se zpožděním a moje omluvy málem nejsou přes okolní šum slyšet. Ivana mě přijímá s úsměvem, v klidu popíjí mošt a čeká, s čím se vytasím. Klouže očima po místnosti, takže si najednou nejsem jistá, jestli se jí já můžu do tváře dívat přímo. Můžu, i když se stydím za to antré, rušné prostředí a vlastní neznalost. Zbytečně.










