Na peróně míjím dvojici. On na pohled zdravej, ona ne. Drží se za ruce a on jí občas dá pusu do vlasů. Na peróně míjí dvojici spousta dalších dvojic i lidí, co spárovaní nejsou. Na peróně občas míjí dvojici někdo, kdo míjet zapomene. Stojí, čumí a nechápe. Jako by bylo co chápat. Lidi odjakživa fascinuje soukromej život těch druhých. Dá se v něm přehrabovat a zjišťovat si, jak jsme na

Je jaro, kolem to pučí, tak nechám vyrojit pár myšlenek ve stylu kmene odminula. Představte si, že máte odmalička handicap, na kterej okolí nějak reaguje. Holt pořád ještě nepomřeli ti, co si zvykli vynášet soudy a umravňovat, co se co máte kymácet světem, když tím rozrušujete zaryté pořádky a pokoušíte něčí estetické cítění! Moderní přehnané sebeprožívání vám sice cpe, jak úžasní a jedineční jste a že ve šmatlavých nohách

Mžourám na displej, jestli jsem se náhodou nespletla. „… a navíc jsi z našeho kmene, chápeš.“ Nespletla. A chápu, i když chápat nechci.  Nevím, proč bych si s ním měla rozumět jenom proto, že má taky handicap a taky špatně chodí. Logiku to samozřejmě má.  Lidi, co pocházejí z podobných prostředí a zažívají stejný věci, si teoreticky můžou notovat, protože mají obdobnou všednodennost. Chápou, co znamená jezdit do lázní, lítat na fyzioterapii, klepat

Stojí, bliká, tak záměrně přidám do kroku. Otevře dveře a čeká. Kejvne hlavou a gestem naznačí, že je všechno v pořádku. Není.  Mezi zastávkou a busem se nově objevil kus dřeva. Dostat se dovnitř tak jde jenom přes provizorní molo. Ne že bych si nechtěla hrát na modelku. Jenže já si bez držení neumím stoupnout na nic, co mi pod nohama pruží, klade to divnej odpor a skrz co je