Dveře výtahu se otevřely a my na sebe koukaly zblízka. Tekly ze mě čůrky vody. Oblečení se mi lepilo na tělo, hotová funky reklama na kokosovej sprchovej gel. „Ježišikriste!“ vyjádřila paní u dveří svou averzi ke kokosu. „To se vsákne,“ chtěla jsem říct. Ale neřekla. Místo toho jsem se usmála, vystoupila z kabiny i z loužičky a prokapala se k východu z budovy. Tam jsem narazila na hlouček lidí.  Choulili se, tvářili tragicky

„Podvodníků a simulantů je moc, pochop, to se kontrolovat musí!“ Tak určitě.  Mít odmalička handicap je totiž bojovka, ve který se invalidi bavěj tím, že okrádaj stát o peníze. Svou diagnózu určo předstíraj, co taky jinýho s volným časem a chromým tělem. Není větší slast než na pár minut ohnout hřbet, zakopnout, zašilhat, zaslintat. Vyžebrat si nějakou kačku, dát nohy hore a cajk. Nechodit do práce, nakupovat ve velkým, relaxovat

Kdybyste se někdy nudili a kriminálky by vám přišly málo krvavý, začtěte se do diskusí pod článkama o dávkách pro lidi s handicapem. Milovníci Midsomeru si přijdou na svý, u jednoho zločinu nezůstane.  Vražda je hned to, že hlavní text nijak neskrývá, že tady se bulí, ne informuje. Už titulek: „Chlup není lup, ne a ne, Mariane!“ naznačí strašlivý drama s časopisem nebo co. A zajistí prvních 139 sdílení. Dále je zde nějaký

Ležím v bublinách, oči zavřený, hlavu zahlcenou, ale opřenou o smaltovanej okraj vany. To je čirá rozkoš! Nemůžu si vzpomenout, kdy jsem si pod hladinou lebedila naposledy. Sprchovej kout byl doma dřív než já a chodit do vany k sousedům se mi v době nadvlády home office zdá nepřípadný. Jako svědka lázně obvykle zvládnu pouze Silan, ibišek a kafe, teplokrevnýho nic. V koupelně penzionu je útulno, ticho, voňavo a osamoceno. Vana je velká