Slunce pálí, asfalt se málem vlní pod nohama. Zapíchnu se u zábradlí a čekám na tramvaj. Ta přijela, akorát jako druhá. Hm, takže nepojedu nikam. Sleduju, jak lidi překotně dobíhaj a mávám na řidiče. Ten mi zamává zpátky a profrčí, aniž by na zastávce aspoň přibrzdil. Když nemám na to nachodit na ostrůvku metry a dojít až k dalším vozům v řadě, mám smůlu. A když chce někdo nevidět, jak se za chůze
Sport hrál v mém dětství díky otci zásadní roli. On sám od šestnácti let začal dělat na šachtě a na sportování moc času neměl. Ale to mu nebránilo, aby sport sledoval pasivně, tehdy jako čtenář novin nebo divák na stadionech. Občas si zahrál volejbal, fotbal, hokej nebo pingpong. A také si vystřihoval z novin a později ze sportovních časopisů články o našich fotbalistech a hokejistech a lepil je do obřích sešitů. A já jimi
Napadlo vás někdy přemýšlet o tom, kolik peněz může stát myšlenka? Je vůbec ekonomicky výhodné přemýšlet? Můžeme zbohatnout, nebo zchudnout, když (ne)budeme přemýšlet? A proč bychom vlastně vůbec měli? Jsou to zdánlivě jednoduché otázky, na které není snadné najít odpovědi. Myšlenky totiž mají zajímavé vlastnosti vyplývající z toho, že samotné jsou nehmotný statek. Víme, že existují, ale nemůžeme si na žádnou myšlenku jen tak sáhnout, očichat ji, ochutnat
Nedávný letní slunovrat a tropické hodnoty na teploměru oznámily, že je tu znovu. Léto. Čas koupaček, jahod a třešní, prázdnin, dovolených a výletů. Vůně horka a opalovacích krémů, svištění koleček od kufrů a stále častější hřmot letadel na nebi. Těšíte se? Přiznám se, že moc letní typ nejsem. Tedy – byla bych, nebýt mého chronického onemocnění, vlastně hned několika… Stoupnou-li teploty nad dvacet, v dobré kondici nad dvacet dva, začínám větřit diskomfort. Jakmile
Svoboda je velké téma. Pro mnoho lidí je svoboda klíčová hodnota. Celá řada základních právních státních dokumentů má tuto hodnotu jako součást ústavního řádu. V České republice je to Základní listina práv a svobod. Hned první článek zakotvuje, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech. Následující druhý článek ve třetím odstavci stanoví klíčovou větou základní vymezení svobody: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být
Dveře výtahu se otevřely a my na sebe koukaly zblízka. Tekly ze mě čůrky vody. Oblečení se mi lepilo na tělo, hotová funky reklama na kokosovej sprchovej gel. „Ježišikriste!“ vyjádřila paní u dveří svou averzi ke kokosu. „To se vsákne,“ chtěla jsem říct. Ale neřekla. Místo toho jsem se usmála, vystoupila z kabiny i z loužičky a prokapala se k východu z budovy. Tam jsem narazila na hlouček lidí. Choulili se, tvářili tragicky
Slýchám tu otázku často. Narážím na ni na vlnách webů, diskusí, sociálních sítí, televize, rozhlasu. Nezřídka tu otázku schytají malé děti. Ale také dospělí zodpovědní politici nebo státníci. Stále se apeluje na „zdravý rozum“, ale někdy stačí jen „zdravý selský rozum“. Jako blázen může být označován každý, kdo se znelíbí svým vyjadřováním, chováním, vystupováním, svými názory… Proč? Protože normální je chovat se zkrátka normálně, „v
„Podvodníků a simulantů je moc, pochop, to se kontrolovat musí!“ Tak určitě. Mít odmalička handicap je totiž bojovka, ve který se invalidi bavěj tím, že okrádaj stát o peníze. Svou diagnózu určo předstíraj, co taky jinýho s volným časem a chromým tělem. Není větší slast než na pár minut ohnout hřbet, zakopnout, zašilhat, zaslintat. Vyžebrat si nějakou kačku, dát nohy hore a cajk. Nechodit do práce, nakupovat ve velkým, relaxovat
Slunce svítí o sto šest a já toužebně vyhlížím chladný listopad. Proč? Na podzim a v zimě spinkají některé projevy mých autoimunitních onemocnění. Naopak v létě se rozjíždí pohádková romance, která mi radost nedělá. Princeznička Roztroušená skleróza se v téhle hororové pohádce pravidelně zamilovává do prince Atopického ekzému… Plodem jejich vroucí lásky není roztomilý následník trůnu, ale neuropatická bolest celého mého těla a kůže barvy přezrálého rajčete. Zvládnout tyhle stavy není dvakrát
Mám kamaráda, se kterým si voláme a občas se sejdeme na pivko. Bývalý kolega z práce je už v důchodu a na některé věci máme společný pohled. Jinde, třeba v politice, se leckdy neshodneme. Takže toto téma moc neřešíme, spíše se jen tak hecujeme. Také zavzpomínáme a zasmějeme se, když si vybavíme výstřelky, kterých jsme se dopustili sami nebo někdo z našich známých. Snažíme se to vymyslet tak, abychom to naše telefonní povídání, i když
