Skroluju jak šílená.  Za každou větou je mezera, asi abych se stihla zamyslet, a smajlíci, aby to nepůsobilo filozoficky. I tak je poslání zjevný: ukázat druhým, že máme život pevně v rukách a užíváme si ho. Umíme čelit korporaci, šéfovi, rozcapeným klientům, nudný práci a makáme na seberozvoji, heč! Tak určitě. Všechny ty storky jsou si podobný jak vejce vejci a jsou boží. Aktéři v nich píšou o úplně obyčejných věcech, jako by

Vyhazuju baterky a zdechlou nabíječku a hele ho! Na kontíku je jeho fotka, že prej za kilo odpadu půjde kačka jistý organizaci. Sice to už dávno není aktuální, ale podobizna mu na heavy metalu zůstala. Střih. V jednom článku poměrně rozšířeného média si slečna s pohnutým osudem posteskne, že nemá na novou elektroniku. Vzedme se vlna solidarity, lid pozotvírá šuplata a krabice ve sklepě a pošle k novému užití kousky, co mu

„Vy máte obrnu?“ Zjevně ho to rozrušilo. „A to vás to lízlo tak málo?“ Ehe. Jsme si kvit. Teď rozrušil on mě.  Jenže kopnout ho nezvládnu, a když pustím žertovně slinu, tak si přitížím. Takže sedím, mlčím a čumím.  „Vy pracujete?“ Ježišmarjá, to se nesmí? „Mmm,“ zavzpomínám na Crash Test Dummies, ale hudební znalost by mi mohla uškodit taky, tak to utnu hned v zárodku. Beztak mi není